Malina Brothers

Po mnoha letech jsem si dopřála trampský koncert. Protože jsem náhodou objevila na YT tuhle písničku a už nebylo cesty zpět… chtěla jsem ji slyšet naživo:

Bratři Malinové, tedy banjista Luboš (Druhá Tráva), kytarista Pavel (Žalman a spol.) a houslista Josef (Monogram), se společně sešli na pódiu v unikátním projektu nazvaném Malina Brothers, ke kterému přizvali ještě kontrabasistu Pavla Peroutku (Spirituál Kvintet).

V pondělí hráli v královehradeckém Adalbertinu, a to jsem si nemohla nechat ujít. Vyrazili jsme hodně brzo a přišli úplně první ze všech diváků. Bratři už zkoušeli, a tak jsme se vetřeli do Velkého sálu a několikrát si je v klidu vyfotili. Byli jsme rádi, že nás nevyhodili a nakonec jsou to ty nejpovedenější fotky.

Pomalu se začali scházet diváci a já sledovala, zda některého postaršího čundráka (a jiní tu vpodstatě nebyli) nepoznám… Hradečáků bych měla znát hafo, ale velmi dlouho jsem je neviděla… poznáme se? Nene, znali se tu mezi sebou snad všichni příchozí, jen my stáli osamoceně opodál… a NIC – nikdo nám neřek AHOJ! Jen jedna si mě, když se prodírala řadou dál, s někým spletla…

Copak se to tu chystá.. to bude určitě nápovědní budka!

Záběr ze zkoušky

Výřez. Machrovala jsem z foťákem a nemohla ho spustit. Nojo, zapomněla jsem si tam dát baterie. Ještě že miláček si to jinak ošetřil..

Kluci jsou skvělí, hrají jak o život. Zleva: Pepa, Pavel, Pavel Peroutka a Luboš Malina. Luboš je z nich nejzkušenější.

Hrají všechno. Trampské i bluegrass

Ještě ze zkoušky…

Už z koncertu.. bylo narváno a jelo se s přestávkou skoro 2 hodiny

Všichni kluci pocházejí z Náchoda. Kdoví zda znali Juana? Předloni zemřel..
Ale znají Skunka a Huňáče!! A jejich písně. Stále o nich mluví, a tak jsem si jejich jména zapamatovala.

Že by to byli 3 bratři?

Loučení. Opravdu poslední sbohem. Po 3 přídavcích. Bylo to SUPER!!

Natočili jsme dvě videa, tak se mrkněte:

lesy u Tisovce

Už několik dní jsem měla abstinenční příznaky. Tak moc jsem se chtěla projít lesem, polem, loukou, až se to stalo posedlostí a stále jsem s tím doma otravovala. Nebylo mi ale jedno jakým lesem a jakou loukou půjdu. Měla jsem od pana Brychnáče tip na další lesní pomníček. Tentokrát ale dokonale skrytý na místě, které se obávám prozradit, aby tam hned někdo neumístil kešku…

Nebylo moc vhodné počasí. Poprchávalo, byla zima, nevlídno a hlavně pochmurno. Jak jsem zmínila v úvodu, už pár dní jsem doma chodila s kyselým výrazem ve tváři a byla naprdnutá na celý svět. Měla jsem pocity zvířete zavřeného v kleci a čekala na lepší počasí, které nepřicházelo. Až ve čtvrtek se miláčkovi mne zželelo a zeptal se mě, zda bych nechtěla jít na výlet, že by mi udělal dobrou vůli.

Hned jsem se té nabídky čapla a za chvíli jsme vyrazili směrem na Tisovec. Zaparkovali jsme u pumpy a podle mapy jsme vyrazili po silnici  a hlídali si odbočku doleva k hájence. Já byla i přes to psí počasí nadšená, ale miláček vůbec nemluvil. Ale dlouho mu to nevydrželo. Na odbočce začal prskat a litovat, že nebyl důraznější a že jsme měli sedět raději doma. Čím byla cesta blátivější a čím více se jednotlivé kaluže slévaly do nekonečně dlouhého jezera, tím více toto téma rozváděl a na moje rádoby vtipné poznámky reagoval s razancí otráveného mentorujícího otce. No, možná lepší když zkraje mlčel. Ale projevené emoce vlastně také nejsou k zahození. Pobíhat jako malý veselý psík kolem mlčícího a trpně jdoucího robota a čekat kdy kotel vybuchne je také na budku… miláček holt neměl svůj den a bylo nutno dotrpět do konce.

Minuli jsme hájovnu a terén se nelepšil. Pomníček jsme podle indícií pana Brychnáče našli a já byla nadšená. Nabídla jsem miláčkovi návrat jinou cestou, ale ukázalo se, že jsme si vůbec nepolepšili. Mně to bahno nevadilo, ani mrholení, já měla svůj pomníček a obdivovala jsem zvláštní les plný kamenů obrostlých mechem… Cesta se neočekávaně stočila dolů a byli jsme zase tam, kde jsme nechtěli. Ale už šlo jen o to, dostat se co nejdříve k autu, abychom ten trapný výlet s nerudným pánem konečně ukončili. A tak se stalo.

Bývalá obecní hájenka v Tisovci

Z druhé strany

Terén u pomníčku

Pomníček

Fotím ze všech stran, užívám si, mám radost, že jsem pomníček našla

Po svátcích mi slíbila slečna Lada, že mi příběh tohoto pomníčku napíše. Promlouvala jsem před cca půl rokem na smutečním obřadu synovi tohoto hajného, stejného jména jako jeho otec. V jeho životopisu byla o této tragické události zmínka. Pouze zmínka, konstatování tohoto faktu, nic bližšího. To jsem ještě o pomníčku nevěděla.

Pohled zezadu

Les je plný šutrů

A tak jako nedávno, i zde byla tato lesní bouda kdysi obydlena bezdomovcem. Je mi z toho smutno, ale vzhledem k jisté osobní zkušenosti se tím dlouho nedojímám.

Bouda je promočena, asi těmi nedávnými nánosy sněhu a smrdí to tu ukrutně.  V zadní části kupy mokrého sena (zřejmě zdroj smradu) a vpředu slaměné „záhořovo“ lože pokryté letáky. Také mokré. Mohla jsem se podívat na data akcí, ale napadlo mě to až doma. Ani při zvětšení to však nevyluštím. Píše se tam o novém roce, ale poslední dvě čísla toho roku jsou nečitelná. Tenhle bejvák má ale jeden nadstandard – vanu… ovšem bez obvyklého přívodu vody.
Tohle svědectví podává zuzi. Miláček stále nebyl dobře naladěn a rázně odmítl do boudy pohlédnout.

Opuštěná bouda

Kvalita – ne sázka, ale jistota.

 Rozhodně NE!!

Rozhodně ANO!!

DIVADLO ORFEUS
Plzeňská 76
Praha 5
(zastávka tramvaje „U zvonu“ – druhá nad Andělem)

telefon: 604 909 517
e-mail: divadlo@orfeus.cz
DUBEN
1. 4. pátek
René de Obaldia – MOPSLÍKEM Z LÁSKY
pohostinské vystoupení skupiny Bluud Teátr
Tři groteskní příběhy prodchnuté bezelstným milostným vzplanutím, bigamií, nevěrou, trojúhelníkem i sebeláskou korunuje nečekaně šťastný zločin!

6. 4. středa
Roland Dubillard: Kulečník mezi námi a jiné psí kusy
absurdní hříčky světově proslulého autora v žánru café-theátre (počesku: kavárenské divadlo), sdružující vynikající miniatury jiskřící vtipem Premiéra se setkala s nečekaným ohlasem i díky přednesu Ireny Hýskové a Radima Vašinky!

8. 4. pátek
Josef Topol: Poezie
Inscenace otřesně humorného charakteru: před Róžewiczovy hry Svědkové II. jsou nahloučeny minikomedie P. H. Camiho, J. Préverta a K. I. Galczyňského, dokumentující komickou problematiku rodinných vztahů.

13. 4. středa
Méně jedlé plody rajské zahrady
Inscenace otřesně humorného charakteru: před Róžewiczovy hry Svědkové II. jsou nahloučeny minikomedie P. H. Camiho, J. Préverta a K. I. Galczyňského, dokumentující komickou problematiku rodinných vztahů.

15. 4. pátek
Roland Dubillard: Kulečník mezi námi a jiné psí kusy
absurdní hříčky světově proslulého autora, tentokráte v žánru café-theátre (počesku něco jako kavárenské divadlo); slovní klauniáda jiskřící vtipem v provedení Ireny Hýskové a Radima Vašinky

20. 4. středa
Antonín Přidal: Zpovědi a odposlechy
1. repríza – Zásadní dílo nejen svého autora, ale i současné české literatury; Je to neúprosná poezie rozkoše i bolesti z myšlení, ale taky plná zvědavosti a údivu, překvapení. Vtipu ironického i dětsky hravého. – přednes Radim Vašinka

22. 4. pátek
Slawomir Mrožek – KOUZELNÁ NOC
Absurdní jednoaktová hra polského dramatika – Snad se nám podařilo vydolovat z této humorné hříčky i dosud neobjevené: stesk po životě, kdy svět našich hrdinů měl svoji vůni, a člověk sám svoje sny, ideály.

27. 4. středa
Vladimír Holan – DVA PŘÍBEHY
(tentokráte Prostě, a Martin z Orle řečený Suchoruký, asi i Sbohem) – dvě Holanovy lyricko-epické poémy v sugestivní odmythologi-zované interpretaci Radima Vašinky, nositele Růže aj.

29. 4. pátek
Moliére: Směšné preciózky
pohostinské vystoupení skupiny Bluud Teátr
Moli?rova jednoaktová fraška dává vzniknout opulentní, barvami i stíny hýřící podívané; vysmívající se prázdné duchaplnosti.

DIVADLO ORFEUS
Plzeňská 76
Praha 5
(zastávka tramvaje „U zvonu“ – druhá nad Andělem)

telefon: 604 909 517
e-mail: divadlo@orfeus.cz

hádanka

Zatím jen hádanka. Poznáte, kde jsem byla?? Mám hafo fotek. Od rána jsem fotila jak blázen, ale postupně jsem uvadala… Tak nejdřív jednu z dopoledne:

Na kopci vykukuje dominanta, kterou už 3 roky okukujeme jedouce ze Skutče do Rožnova… Včera jsem konečně tu lokalitu dokonale prozkoumala!

Jen tak pro zpestření, ale záběr může posloužit též k dokonalé lokalizaci. Cestou na rozhlednu, kterou mimochodem také vidíte, na mne za plotem vykoukl tank a zkřížené palcáty. Před plotem pak nalézám kamenného Žižku. Toho už jsem nefotila.

To jsou dvě malé upoutávky na včerejší výlet. Vrátím se a doplním až zpracujeme fotky. z.

poprvé!

Dlouho, velmi dlouho jsme měli v plánu prozkoumat kopec nad městem Moravskou Třebovou. Přijíždíme-li od Hřebče, na kruháči u pumpy OMV a Lidlu uhýbáme na Mohelnici a vpravo už nás vítá Křížový vrch a na vrcholku – zvlněná barokní stěna se třemi kříži – Kalvárie. Je-li zrovna čas bezlistí, prosvítají i některé z kapliček křížové cesty vedoucí k této podivuhodné dominantě vzhlížející ze své výše pyšně do kraje.

A dnes jsem tu.  Mám na Moravskou Třebovou celý den a jsem tu sama. Doma jsem zjistila, že počátky města spadají do poloviny 13.století. Podobně jako většina měst, které vznikly německou kolonizací, ukrývá v sobě mnoho druhů architektury. Řada staveb a uměleckých děl  dodnes upomíná na hospo­dářský rozkvět a vysokou kulturní úroveň města za vlády pánů z Boskovic a Ladislava Velena ze Žerotína (1486 – 1622), kdy byla Moravská Třebová centrem humanistické vzdělanosti a dostala přízvisko Moravské Athény. Pro svou krásu byla Moravská Třebová vyhlášena roku 1980 městskou památkovou rezervací (zahrnuje historické jádro, zámek a Křížový vrch).

Moravská Třebová byla součástí Sudet. Spolu se Svitavami se stala centrem Hřebečska – největšího jazykového ostrova v českých zemích,  rozkládajícího se po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy. Toto území bylo od 13. století až do roku 1945 obýváno převážně Němci a název pochází od Hřebečského hřbetu, který prochází přibližně středem zdejšího regionu.

Jen pro zajímavost – při sčítání lidu v roce 1910 žilo ve městě Moravská Třebová (Mährisch Trübau) 27 509 Němců, 2 146 Čechů a 120 obyvatel jiných národností.

Tou domácí přípravou jsem velmi znejistěla. Záhy jsem totiž zjistila, že toto město nabízí tak širokou škálu příležitostí pro poznání, pro vnímání krásy i pro potěšení smyslů, že nelze za jeden den všechna ta zajímavá místa postihnout.

Proto jsem se rozhodla pominout městské historické jádro s množstvím zajímavých budov, domů a kostelů, včetně kláštera Františkánů a zamířila jsem přes náměstí k zámku. Zde jsem své volné putování městem a okolím započala a také skončila.

2. dubna, a to bylo právě dnes, se totiž na zámku otvírala nová sezóna a na odpoledne se chystala spousta dobré zábavy. Rytíři, středověké kapely, pohádky a u toho jsem prostě nesměla chybět. Dlouho jsem totiž něco podobného nezažila a tak jsem se na ten středověký blázinec hodně těšila.

Předtím jsem ovšem strávila mnoho času na Křížovém vrchu… Schody mrtvých, hřbitov, ten hlavně, Kalvárie, Hora Olivetská, kapličky vedoucí ke Kalvárii… nepospíchala jsem a byla jsem nadšena doslova vším, co mne zde potkalo. Byl zde klid a mír, protože všichni slavili na zámku nebo mířili na zdejší rozhlednu, Pastýřku.

Také já jsem tam z Křížového vrchu zavítala, abych se trochu prošla před tím odpoledním sezením na zámeckých slavnostech. Ale budete mnou zklamáni. Rozhlednu jsem nedala. Byla moc vzdušná, vratká a vysoká. V půlce jsem to otočila dolů. Bylo mi to zcela fuk. Neměla jsem zrovna žádné velké ambice, a tak jsem se na to jednoduše vykašlala.

A potom už jen zábava a hudba na zámeckém nádvoří, ale nejdříve kávička s dortíčkem v zámecké kavárně, a večerní procházka ke kruháči a další kávička na pumpě OMV.

Jó, už mi bylo teda smutno a těšila jsem se na cestu domů v uzavřené intimitě auta s dobrou společností …

Zde všude jsem byla. Začalo a skončilo to na kruháči vlevo dole. Mezitím po Brněnské a Cihlářově (navazuje na jižní část náměstí s Ičkem) přes náměstí k zámku, pak Jevíčskou ulicí po mostu přes Třebůvku a pod silniční tepnou k úpatí Křížového vrchu. Po Schodech mrtvých přes hřbitov, Kalvárii a cestou kapliček dolů. Dále po zelené Čertovou roklí do Pekla, zde doprava po červené přes Pastýřku zpět do města na zámek.

Pro mne nádherný dům, kde je pravděpodobně ještě všechno pravé… na Brněnské, mezi kruháčem a odbočkou na náměstí.

Rozlehlé čtvercové náměstí T. G. Masaryka. S kašnou se sv. Floriánem, kterou jsem nevyblejskla (dosud zakrytá – v zimním provozu). Uprostřed náměstí se nachází morový sloup, postavený v letech 1718–20 na paměť morové epidemie, na níž zemřelo asi 900 lidí, tehdy téměř polovina obyvatel města. Autorem sloupu a jeho sochařské výzdoby je olomoucký sochař Jan Sturm.

A jsme na nádvoří zámku. Na uzavřené straně nás okouzlují renesanční arkády, na otevřené nádherný výhled do kraje.
Původně hrad z konce 13. století. Na sklonku 15. století byla zahájena jeho přestavba na renesanční zámek. V letech 1611–1618 jej Ladislav Velen ze Žerotína rozšířil o pozdně renesanční arkádové křídlo. Při požáru města v r. 1840 značná část zámku shořela. Dodnes zůstaly zachovány renesanční arkády, věž, raně renesanční brána z r. 1492 a medailony Ladislava z Boskovic a Magdaleny z Dubé, jedny z nejstarších renesančních památek v ČR.

Ještě jednou nádvoří, jinam jsem nešla, v popředí vidíme pískovcový sloupek se slunečními hodinami (ty jsou k nám obráceny zády)

Nádvoří se otvírá k jihu a zrovna dnes osvítilo to nádherné panorama slunce… Kdo najde Pastýřku?? I tam jsem byla.

Na parkovišti před zámkem zaujme obří radiátor.

Renesanční zámecká brána s vročením 1492 a nápisem se jménem stavebníka Ladislava z Boskovic byla původně osazena na vstupní bráně tzv. starého zámku (gotický hrad s obytnou věží který stával na místě dnešního zámku) tento portál je považován za jednu z nejstarších renesančních památek zachovanou na sever od Alp (sic!). Povšimněte si dvou medailonů, už jsem o nich psala, tak si příslušnou informaci najděte výše.

Radiátor se zove Brána času – prostorová skulptura dokončena v roce 2013 je dílem architektky Markéty Veselé a vnější a vnitřní protor mají evokovat renesanci a baroko. Uvnitř na žebrech vyryta významná data v historii města.
Začíná zde naučná stezka od renesance (zámek) k baroku (Křížový vrch – Kalvárie, kapličky).

Jsem uvnitř radiátoru nebo v břiše velryby a co jsem slibovala, zde opravdu najdete. Ale kvůli této atrakci zde nejsem, ostatně ta skulptura mohla být podle mého soudu mohutnější. Uvnitř se fakt cítím jako v krátké rouře a žádné ušlechtilé myšlenky mě tu nenapadají… asi nejsem v kondici nebo co.

Jen malý kousek za zámkem jsem narazila na mostek přes Třebůvku. Barokní sousoší Loučení Krista s Pannou Marií, údajně od třebovského sochaře J. Pacáka z r. 1722, stojí na jeho počátku Sousoší mělo být součástí Křížové cesty z farního kostela na Křížový vrch.

Na konci tohoto mostku vedoucího ke hřbitovu na Křížovém vrchu na nás shlíží svatý Jan z kamene vytesán – Nepomucký

Součástí mostu jsou i kamenné desky s popisem následků dvou velkých povodní z r. 1663 a 1770, jež protrhly hráze rybníků u města a způsobily záplavy. Desky s nápisy nechali zhotovit Lichtenštejnové.

Podcházím silnici a jsem u Schodů mrtvých. Jde o kryté schodiště s kamenným ostěním, na kterém jsou znaky pánů z Boskovic, města, letopočet 1575 a nápis „Blažení jsou mrtví, kteří umírají v Pánu“.

Schodiště bylo postaveno za panování Jana z Boskovic a vede na Křížový vrch. Tudy se nosily máry s mrtvým na hřbitov.

A jsme na konci – v roce 1999 schodiště vyhořelo zásahem neznámého žháře (šindele, krovy…) a bylo nově zrekonstruováno. Cesta, která se nám otvírá, vede ke kostelu Povýšení sv. Kříže, cca v jedné třetině se lomí doprava k Lapidáriu.

Pohloed zpět na Schody mrtvých. Poblíž vidíte hezký obydlený domeček.

Cesta vede ke hřbitovnímu kostelu Povýšení sv. Kříže.

Hřbitovní kostel je uzavřený, ale to neva. I tak jeho vnější zdi skýtají mnoho co k vidění. Historicky přesnější je zasvěcení kostela ke cti Nalezení sv. Kříže, můžeme se proto setkat s dvojím názvem kostela. Jak kde.

Na zdi kostela jsou umístěny náhrobky a epitafy. Náhrobkem se rozumí vodorovná kamenná deska v podlaze nebo ve vertikální poloze ve zdi kostela či kláštěra… zajímavé jsou zde náhrobky dětí.

Pozdně gotický kostel z přelomu 15. a 16. století byl v letech 1602-1605 radikálně přestavěn Andreasem Balzerem ze slezské Nisy.

Mohutný barokní kříž (1763) pod přesahem kostelní střechy je s velkou pravděpodobností prací místního barokního sochaře Františka Josefa Seitla.

V roce 1663 postihla část Moravské Třebové živelná katastrofa. Přívalová povodeň vyvolaná neobvyklým množstvím srážek za letní bouře nad nejhořejším povodím řeky Třebůvky (srovnej – povodňové desky výše!!).
Překlad epitafu: LP 1663 dne 7. července mezi 23. a 24. celou hodinou děsivé povětří nastalo, jež až do 6. hodiny ranní s neslýchaným deštěm a silným krupobitím trvalo. Dva rybníky se protrhly a 10 stavení při zdejším městě od základů odnesl pryč. 33 lidí se tam utopilo a jejich těla zde pochována leží. Bože, buď jim milostiv a dopřej šťastného vzkříšení.

Nelze mi jinak, vysvětlím i slovo epitaf. Myslela jsem si, že je to pouze motto na pomníku zemřelého, ale v materiálech k tomuto hřbitovu, co mám k dispozici, je tento pojem vysvětlen jinak (zřejmě se jedná o prapůvodní význam tohoto slova) … Epitaf je deska s reliéfním vyobrazením klečícího zesnulého spolu s rodinnými příslušníky, vždy pod výjevy Ukřižování či Zmrtvýchvstání. Vztah epitafu ke hrobu je mnohem volnější. Jeho hlavním posláním je připomínat zemřelého a potřebu konat za něj zádušní bohoslužby.  

Kromě povodňového epitafu jsou zde i další epitafy. A otevírají se vám další podivuhodné osudy zdejších mrtvých… totiž..

Na hřbitově poblíž vchodu stojí stojan s plánkem hřbitova a navíc je zde  k dispozici i zalaminovaný Průvodce po hřbitově – objektech i významných hrobech, kterého si můžete na své procházce vypůjčit. Doporučuji.

Hřbitov je nesmírně krásný, oplývá množstvím starých pomníků, náhrobků, i prostých hrobů ponechaných zubu času…

Strávila jsem zde několik hodin. Ráno ještě šedivec (vidno na první fotce seriálu MT), nyní prudké slunce, ale větrno. Zimní bunda se hodila..

Jeden z významných hrobů patří Conradu Steinbrecherovi (+ 23.3.1918), podnikateli a průmyslníku v textilnictví, starostovi města v letech 1891-1894. Je jedním z prvních Třebovanů, ne-li vůbec prvním, který se rozhodl dát své ostatky po smrti zpopelnit v krematoriu v německé Žitavě, neboť konzervativní rakousko-uherské mocnářství se zavedení kremací zatvrzele bránilo.

Více o tomto zajímavém tématu zde

Nejslavnější třebovský hrob – poutní místo romantiků…  Anna Gläserová a Josef Herkner.
Z hrobů obou ústředních postav proslulé moravskotřebovské pověsti či spíše baladického příběhu Annenruhe Anny Gläserové a Josefa Herknera se do současnosti dochoval jen ten Annin…

Josef Herkner, syn třebovského purkmistra, se nesmířil s koncem více jak pětiletého milostného vztahu s Annou Gläserovou, dcerou revírníka z vísky Karlína, a to ani poté, co se Anna na přání rodičů musela provdat za Franze Gromese, syna rychtáře z Linhartic. A dokonce ani poté, když Anna po necelém roce nešťastného manželství zemřela (23. ledna 1825). Josef tělo své milé v tajnosti z hrobu vykopal a přenesl je do své zahrady na úbočí Křížového vrchu, do připraveného skalního hrobu. V zahradě poté, v předvečer Anniných jmenin, uspořádal okázalou slavnost, která měla mezi obyvateli města veliký ohlas.

Reálný základ příběhu byl potvrzen v roce 1934, když dělníci v kamenolomu na Křížovém vrchu (v prostoru někdejší Herknerovy zahrady) nalezli ve skalní sluji kostru mladé ženy bez rakve, ležící na zbytcích zetlelých květin a černého hedvábí. Ostatky „Anny“ byly poté, po 109 letech, navráceny do rodinného hrobu Gromesů a Tinklů.

Na hřbitově se otevírají nádherné výhledy na Moravskou Třebovou. No, a co potom na Kalvárii. Už teď se těším..

Lapidárium náhrobníků vyňatých z dlažby hřbitovního kostela bylo vytvořeno v roce 1912 z tehdy již neužívané dušičkové kaple (Totenkapelle). Jde o jeden z vůbec prvních příkladů této metody záchrany a prezentace sepulkrálních památek na území Moravy.

Náhrobky v Lapidáriu.
Pochmurně šedavý náhrobek je unikátem, neboť jej v roce 1690 dala zhotovit
osoba tzv. „snížená“ – moravskotřebovský kat Vavřinec Bohl. Heraldicky pojatý reliéf sice vypodobňuje mistra popravčího, text ale prokazuje, že náhrobník je zástupně věnován rodičům kata Bohla a také jeho zemřelým dětem.

Další žánrové obrázky ze hřbitova

Další žánrové obrázky ze hřbitova

Další žánrové obrázky ze hřbitova – za zdí jedna z kapliček zdejší křížové cesty vedoucí ke Kalvárii.

Ze hřbitova mířím k vrcholu kopce, ke Kalvárii.

Barokní sousoší Kalvárie – tři kříže s ústředním Ježíšem, po stranách se dvěma lotry, dole postava Panny Marie, sv. Jana a dvou andělů, je dílem sochaře Jiřího Pacáka z let 1730–40. Bylo vytvořeno jako zakončení Křížové cesty, vedoucí od děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Staří známí…

Pohled z Kalvárie na Moravskou Třebovou

A krásné je také panorama z opačné strany..

Křížová cesta je tvořena čtyřmi barokními kapličkami, postavenými kolem roku 1723. Mělo jich být prý více, jak bylo a je u křížových cest u nás obvyklé. Mohu-li však srovnat s Rakouskem, kde je v Solné komoře Kalvárie v každé vísce, nevzpomínám si, že by někde bylo více kaplí než 5 … , snad se nepletu v tom počtu.

Barokní kaple byly donedávna zpustlé a prázdné, eurofondy však pomohly a tak se mnohé církevní památky na Křížovém vrchu i pod ním zaskvěly v novém lesku (35 milionů Kč).

O Velikonocích byly kaple vyzdobeny dětskými výtvory… jeden z nich se mi opravdu líbil

je to dílo deváťáků a nechybí ani petart

Jiný pohled na Schody mrtvých

Sousoší Olivetská hora. Postava anděla s kalichem poklekla do kamenných oblak na vrcholu jehlancové hory zbudované z lomového kamene. Modlící se Ježíš naproti klečí v kamenitém terénu. Autor neznámý..

Ještě jednou a proti slunci…

Stoupám pozvolna Čertovou roklí vstříc rozhledně Pastýřka

Tady se říká v Pekle a vyvěrá zde pramen. Za boudou, kde není nic jen nepořádek..

Vypadá to, že zde bude přes léto v provozu nějaký lesní bufet. Škoda, dnes je zavřeno. Hned u bufetu se zabočí doprava a jde se na rozhlednu. Ještě jí nevidím, ale určitě nebude daleko..

Tady ji máme, ale jak už jsem řekla, vzdala jsem to. Dnes na to prostě nemám koule!

Nedobytná Pastýřka..

Zajímavé místo tak 100 metrů od stezky, už na louce pod lesem. Fotím si Moravskou Třebovou.

Je vidět pěkně zámek a vlevo kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tam jsem nebyla, ani nešla kolem..

A už jsem na nádvoří a sleduji vtipné skeče Skupiny hysterického šermu Kvintana ze Širokého Dolu u Poličky. Bavím se skvěle, protože to pojímají netradičně. I když… vlastně nevím co teď frčí, dlouho jsem nic podobného neviděla..

A nastupuje hudební skupina historická zámecká slibného jména Lucrezia Borgia. Ti mě fakt nezaujali. Jednak je v tom větru není skoro slyšet a pak… hrají takové hity připomínající mi Spirituál kvintet. A to už je pro mne dávno pasé… Ani je nefotím a mířím do zámecké kavárny. Zde zajímavý zážitek… Přisedá si ke mně slečna? paní? a je mi podezřelá . Stále mluví a hned mi tyká a říká křestním jménem. Dětsky křišťálově důvěřivá a průzračná. Velmi pěkně oblečená a upravená, ale něco tu nehraje … ano,  jak jsme si vyměňovali informace, došlo i na pracovní zařazení…  pracuje v chráněné dílně… viděla jsem ji později s maminkou, krásná starší paní ve stylu hippies… jako vystřižená ze seriálu, který včera skončil na dvojce.. Stíny nad jezerem..

Další historická hudba – skupina Trifficus. To už je jiný kafe. Mají skvělou bubenici, nezpívají a slyším je velmi dobře. Moc mě baví, a tak přidám jejich portréty.

A tenhle historický divadelní ansámbl byla bomba! Pohádka o hladovém pavoukovi. Jednodušší děj, ale ta postava byla fascinující. Kdybych se nestyděla, hned bych se s ním na památku vyfotila, ale už je to tak, že jsem nedala dnes rozhlednu ani pavouka. Příště musím být odvážnější!!!!!

Tak se jím pokochejte

Je to divoch, ale charismatický! A abych upřesnila fakta. Shlédla jsem:
O princezně a pavoukovi II. – historická pohádka pro děti , (každý díl je ukončený). Skupina Přemyslovci ze Znojma

Cestou zpět ke kruháči jsem zapomněla včas zahnout doleva, a tak jsem neplánovaně prošla kolem budovy muzea, kláštera františkánů a kostela sv. Josefa. Ale to už jsem měla plnou hlavu návratu…

zachráněný kostel na samotě u lesa

Poblíž malé vsi Doly, už na dohled nedaleké Luže s dominantou hradní zříceniny Košumberk, v malebném údolí řeky Novohradky, je poutník  touto krajinou zaskočen krásným obrázkem. Tam, kde  se Novohradka stéká s Krounkou,  stojí na malé výšině pod okrajem lesa osamělý kostelík. Nikde nic. Jen malý okrouhlý hřbitůvek obehnaný opukovou zdí pár kroků pod ním a dole u silnice čtyři osamělé usedlosti.

Kostel v Janovičkách! Dlouho zpustlý se dnes zaskvěl v novém kabátě. Střecha byla opravena nejdříve, i když je to také už pár roků, ale na opravu fasády a prostého interiéru se dostalo až nyní.

Kostel Zvěstování Panny Marie v Janovičkách je připomínán již v roce 1349 jako farní. V 15. století však fara i obec Janovičky z neznámých důvodů zanikly a bylo zde pravděpodobně nějaký čas pusto. Kostelík  200  i více let chátral, až na něho ve své poslední vůli  vzpomenul František Antonín Berka, majitele Košumberku.

V testamentu z 18. dubna 1706 je ustanovení, aby jeho dědic kostel v Janovičkách obnovil a to z kamene. Velmi sešlý kostel byl roku 1741 zbourán a znovu postaven nákladem 1434 zl. (nápis na štítě)  Štěpánem Vilémem hrabětem Kinským ve slohu renesančním(?) dle nákresu stavitele Antonína Donáta a posvěcen roku 1746 skutečským děkanem Františkem Jeronýmem Bartoněm.

Při kostele byla i poustevna, která byla zrušena za Josefa II  (r. 1782 císař zrušil kongregaci sv. Ivana, založenou pro poustevníky v Čechách v roce 1732).

Původní  kostelík, románský, stával níže, na současném hřbitově. Základy a krypta byly nalezeny v roce 1847 při bourání dřevěné zvonice, a dle nalezených fragmentů byla stavba datována na začátek 13. století. Hřbitov,  který obkružoval  kostel, sloužil pravděpodobně k pohřbívání členů prvních majitelů Rychumburku nebo Košumberka.

Kostel je opředen neuvěřitelnou pověstí o zazděné slečně Berkové, pro lásku k selskému chasníkovi. Slečna byla živena okolními pastýři a zachována tak při životě. O této hrůzostrašné historce koluje i píseň a pověst byla literárně zpracována např. v knize  Kratochvilné děje z naší vlasti (Kopta, Josef, ilustrace Bouda, Cyril: Zazděná slečna)

A teď se podíváme dovnitř. Jenom nakoukneme, protože se sem ještě jednou podívám s průvodcem. Dnes jsme přijeli na první mši, poutní mši, po mnoha mnoha letech… je neděle 3. dubna 2016 14:00 hod. a zvu vás dovnitř kostela.

Před obřadem. Původní je kazatelna, oltář – ale chybí ústřední obraz, křtitelnice. cihlová podlaha … foceno z kruchty

Kostelník koná přípravy..

Kruchta

Mši slouží skutečský farář Arnošt Vidourek

Otevřený strop

Oltářní obraz je nahrazen drhanou variací

Svaté přijímání

Původní oltář, ale byl zde i ottář skládací, dvojkřídlá archa z roku 1649. Snad je v městském muzeu.

Původní kazatelna

Křtitelnice gotická, pískovcová, osmiboká, na kulatém sloupku.

Schody na kruchtu, dole kamenné zbytky ze zbořeného kostela

Texty o kostele v Janovičkách na tomto blogu:

http://rozvedena.blokuje.cz/vanocni-svodka

http://rozvedena.blokuje.cz/543771-cesta-popis-a-fotky-php

http://rozvedena.blokuje.cz/543642-kouzlo-samoty-na-janovickach-php

slavnost dokončení obnovy interiéru

Uplynulo pár dní a jsme zase v kostele. Ve čtvrtek sedmého dubna byl dopoledne slavnostně otevřen rekonstruovaný poutní chrám Panny Marie Pomocné na Chlumku v Luži.  Cílem projektu, probíhajícího v letech 2009-2014 bylo dokončit opravu interiéru této kulturní památky a podařilo se navíc opravit fasádu průčelí a věží.

Ale to není konec práce; skončila jen další fáze kompletní rekonstrukce.  Vyžádala si přibližně šestnáct miliónů korun a Římskokatolická farnost Luže ji realizovala s pomocí tzv. norských fondů. Ve čtvrtek 7. dubna se v kostele konala děkovná mše svatá, kterou celebroval královéhradecký biskup Jan Vokál za koncelebrace světícího biskupa Josefa Kajneka a generálního vikáře Josefa Sochy.

Nevím zcela přesně, kdy se s celkovou rekonstrukcí chrámu započalo, ale kdykoli jsem se zde v posledních letech ocitla, tak se tu makalo. Nejdřív hlavně venku, a poté i uvnitř. Ale ještě není vyhráno, je tu stále práce .. jak na kostele.

Mám ten chrám na kopečku Chlumku hodně ráda a beru ho tak trochu za svůj – i když nejsem Lůžák…  Jeho vytáhlá dvouvěžová silueta už zdáli zdraví auťáky i pocestné, protože je vidět takřka ze všech světových stran. Říká se, že kam dohlédnou věže Chlumečku, tam působí zvláštní ochrana Panny Marie. A to se cení!

Chlumeček od Zdislavi

Co o tomto klenotu říci? Jsem v rozpacích a váhám, jak podrobně mám téma rozvést. Vždyť z mnoha slov si odnese málo ten, kdo zde ještě nebyl. Zájem o hlubší poznání vyvolá až přítomnost poutníka na místě. Jinak jsou slova o jeho podivuhodné kráse jen planými řečmi.

Na Chlumeček je nejlépe přijít kdykoli. Zažít si zde samotu i s rizikem, že se dovnitř chrámu nepodíváte nebo sem zavítat na pouť třešňovou, okurkovou, švestkovou či poslední svatováclavskou. Poutě tu kdysi začaly z rozhodnutí vrchnosti, pronikly ale do povědomí lidu a probudily se k vlastnímu životu.

Pouť … kdo to neví, tak slovo pouť ná symbolický význam. Původně značilo cestu za účelem návštěvy určitého poutního místa, které má náboženský význam.  V symbolickém smyslu je pouť aktem iniciace a zároveň i odevzdání. Vyskytuje se v náboženských vírách, které přiznávají určitým místům zvláštní nadpřirozenou moc či sílu. V křesťanské Evropě se k cílům náboženských poutí, zejména k výročním poutím k místním kostelům, soustředil společenský život. A sjížděli se sem i komedianti se svými loutkami, stánky a podobnými atrakcemi. Časem víra v Boha ochabovala, ateismus sílil a tato tradice se od náboženského původu postupně oprostila. Pouť se tak ve světském světě stala zábavním parkem, kde se lze lidově pobavit, dobře najíst a napít a nakoupit si u stánků rozličné šmé!

Zadní schodiště vede k bývalé rezidenci jezuitů. Snad už je o jejím prodeji do rukou církve rozhodnuto. Má zde být hospic… ?

Ale vraťme se k předchozímu odstavci, kde řešíme kdy navštívit Chlumeček. Já sama jsem zde byla nesčíslněkrát, ale interiér chrámu jsem navštívila pouze dvakrát, pokaždé u vzácné příležitosti. Z mého přiznání lze tedy vyvodit, že na Chlumečku je krásně vevnitř i venku a tento fakt lze jen ztěží zpochybnit.

Kostel Panny Marie na Chlumku je typická česká jezuitská stavba z rozhraní raného a vrcholného baroka. Jednolodí s bočními kaplemi a emporami (galeriemi), s bazilikálním osvětlením lodi, užším odsazeným presbytářem a dvouvěžovým průčelím.

Kostel stojí podle nejnovějších teorií na staré vyvřelé sopce. Tedy čedič! Ke kostelu vedou dvě růžencová schodiště po 64 schodech - 63 schodů představuje modlidbu růžence, pět desátků a navíc desátek za duše v očistci (nějak mi to nevychází, musím ty součty ověřit…). Jedny schody vedou k portálu kostela, ty zadní míří k jezuitské rezidenci. Kolem kostela je ambit s 8 kaplemi a balutrádou, 4 kaple jsou rohové a další 4 po delších stranách kostela. Kaple mají bohatě zdobené kamenné portály a na vnitřních zdech jsou nástěnné malby ze života Panny Marie. Tak!

A interiér kostela je doslova skvostný. Obsahuje stylově téměř jednotný soubor umělecké výbavy a výzdoby vzniklý rovněž kolem roku 1700. Nejvíce snad zaujme velkolepá mariánská kruhová zděná kaple, která zabírá jednu osu a závěr presbytáře. Kaple je zaklenuta kupolí s polygonální lucernou a tvoří neobvyklý přístřešek pro milostný obraz.

Mše začíná..

Nádherná mariánská kaple v nitru kostela a povšimněte si bohatě vyřezávaných rámů – je to rarita!

Mariánský symbol – MARIA

Pohled do lodi kostela od varhan

Křtitelnice

Na kůru naproti kněžišti vás upoutají barokní varhany s bohatě vyřezávanou a vyzdobenou skříní. Varhany jsou na východočeské poměry poměrně atypickým technickým dílem a jedná se patrně o jediné známé dílo varhanáře Jana Josefa Hermana z Chrudimi.

Kruchta a varhany

Za další zvláštnost se pokládá svatá Cecilie, která hledí z olejomalby na hrajícího varhaníka. Mezi varhanickou a varhanářskou obcí je poměrně známá, protože byla dokonce i leckde publikována, ale málokdo ví, že její originál je třeba hledat právě zde.

Detail – varhany

V interiéru kostela nám pak dozajista padne hned do oka něco velmi speciálního…  překrásné ornamentální rámy zdejších oltářů a obrazů. Charakterizuje je bohatý, hluboce prořezávaný akant, místy již s náznaky vrapované stuhy.

Pohled do kaple s milostným obrazem, jež vznik tohoto monumentálního sakrálního komplexu inicioval

Účastníci mše

Svaté přijímání

Kazatelna

Interiér chrámu

To snad úvodem… ale ještě jsme se nedostali k historii stavby a k její iniciaci.

Historie tohoto poutního místa začíná v okamžiku, kdy se silně věřící Marie Maxmiliána Eva Terezie Hýzrlová (spíš Hieserlová) z Chodů, hraběnka na zdejším hradě Košumberku, rozhodla zpřístupnit mariánský obraz, který kdysi dostala darem od svého na smrt nemocného bratra, široké veřejnosti.

Lucas Cranach starší: Poutní obraz P. Marie Pomocné, tzv. Pasovské (1552?), originál se nachází v Innsbrucku.  Pasovská se nazývá proto, že neznámý malíř vytvořil 2 kopie Cranachova díla, jedna u nich je v Pasově, druhá v Luži.

Zbožná hraběnka byla dvakrát vdaná a oba manžele i své tři děti přežila. Z její iniciativy vznikl mezi hradem Košumberk a městem Luže areál se čtyřmi menšími a čtyřmi většími kaplemi. Správu nového poutního místa svěřila jezuitům, které do Luže pozvala, nechala jim postavit rezidenci a všemožně je podporovala, a kteří po necelých dvaceti letech existence kaplí navrhli postavit na Chlumku nový kostel.  Hraběnka ještě stačila uzavřít smlouvu s italským stavitelem Bernardem Minellim, ale bohužel téhož roku umírá a své panství odkazuje jezuitům. Stavba se pak dostává do dlouhodobých obtíží, takže dokončení se Chlumek se dočkal až počátkem 18. století. Pověst a věhlas tohoto poutního místa se však velmi rychle rozšířila, takže původní přání hraběnky Heiserlové došlo svého naplnění.

Texty věnované Chlumečku a jezuitské rezidenci na tomto blogu a fotky na rajčeti:

http://zuzizuzi.rajce.idnes.cz/Luze_vanoce/

http://zuzizuzi.rajce.idnes.cz/cestou_do_Luze_podzim_2010/

http://rozvedena.blokuje.cz/786623-kostel-panny-marie-v-luzi-a-to-ostatni-php

http://rozvedena.blokuje.cz/den-mezi-zimou-a-jarem

 http://rozvedena.blokuje.cz/luze-dve-prvorepublikove-vily-s-geniem-loci

Odkazy pro ty, kteří se chtějí o Chlumečku a jeho historii dovědět více:

http://www.luze.cz/mesto-poutni-chram-panny-marie-na-chlumku-fotogalerie/

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3600819

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185264473-poutni-mista/305294341930006-chlumek-v-luzi/     !!!!!

https://deiv.signaly.cz/1110/vitejte-u-nas-na-chlumecku

http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/vysocina/luze/obraz.htm

http://www.chlumek.net/JChlumek/index.php?option=com_content&view=article&id=52:poutni-kostel-p-marie-v-lui-vra-nakova&catid=36:historie&Itemid=48

Okruh okolo Hlinska

Byl čas jen na malou procházku v okolí Hlinska. Moc možností nezbývalo. Všude jsem už byla, všechno viděla.  No vážně… Až na Husa nad městem a Svatojánské lázně. Tak jsme koupili v Etě pytlíky do vysavače a vyrazili po modrém čárkovaném okruhu na to.

Úvodem sděluji, že jsme byli zcela nadšeni. A kdo by nebyl, když nás čekal bonus takřka na každém kroku! A navíc nám přálo počasí. A to se počítá!

Začalo to vznosně. Na pahorku nad městem se vypínal Mistr Jan Hus shlížeje na milé kolumbárium v přírodě a pak už jsme se nestačili divit..! Podívejte se sami, co jsme všechno potkali na pár kilometrech.

Nejdříve mrkněte na mapku (modrý čárkovaný okruh) a pak i na fotky, které doplním vysvětlujícím textem.

Posaďte se, neodbíhejte a projděte si trasu s námi.

Na pahorku nad městem, v místě zvaném Na Skalce, se hrdě vypíná socha. Představuje prostovlasého bosého muže v hrdém postoji s pravou rukou na srdci. Výška sochy i s podstavcem 7 m. Je to Mistr Jan Hus a pod ním se nachází urnový háj. Co bylo dříve – Hus nebo háj??

Romantika starých železných vrátek… a odpověď na předchozí otázku zní: Dříve zde stál Mistr Jan Hus. Osud této sochy však není vůbec jednoduchý a její příběh je více než stoletý… Tak dlouho hlinečtí toužili po soše Mistra Jana Husa. Jejich sen se stal skutečností až v roce 1950 a příběh vážící se k této soše je velmi zajímavý…

Tady se hodně kácelo… tyčka poblíž Mistra Jana je vlajkový stožár

V urnovém háji se nalézá i rozptylová loučka

Krásný den a nic na tom nemění ani fakt, že korzujeme na pohřebišti.

Už jsme u Mistra Jana a obdivujeme vedle sochy a jejího podstavce i vyhlídku na město Hlinsko

V prostoru mezi dvěma bočními reliéfy objevujeme pamětní desku:

Husův pomník postavený původně r. 1928 v Jihlavě, nacisty r. 1939 potupený, poškozený a zbořený. Téhož léta zachráněný a převezený do Hlinska, zde roku 1950 znovu postaven Církví československou s pomocí města a lidu hlineckého.

Pravdy neupálíš a jako doklad této teze se zde, Na Skalce, pálí každý rok na čarodky oheň. Jak symbolické!

Stavbou sochy Mistra Jana Husa se zabývala městská rada již v dubnu 1914. Odhalena měla být v roce 1915, k 500. výročí Husovy smrti v Kostnici. Vypracování sochy nabídl sochař Jan Štursa, ale první světová válka zapříčinila zastavení této akce. V roce 1930 znovu vyvstala otázka stavby Husova pomníku, byla již vypsána soutěž, ale roku 1933 bylo od stavby pomníku opět upuštěno.
Mezitím byl v roce 1928 v Jihlavě odhalen nový pomník Mistra Jana Husa. Ten byl dílem sochaře F. V. Foita. V roce 1939 jihlavští Němci sochu poškodili a zanedlouho německé vedení radnice v Jihlavě nařídilo pomník odstranit. Rada církve československé v Hlinsku se dověděla o osudu Husova pomníku v Jihlavě a ihned se snažila pomník získat pro Hlinsko. Jeho darování s jihlavskými bylo rychle dohodnuto. Pomník byl do Hlinska převezen v červenci roku 1939 a uložen na zahradě Husova sboru.
Až po skončení války byl na Skalce zakoupen pozemek a v květnu 1950 stavba pomníku zahájena. Dne 4. července 1950 byl pomník, jako úcta k Husovi a husitskému hnutí, konečně odhalen. Později byl pozemek okolo sochy Mistra Jana Husa upraven a zřízen zde urnový háj.

Mistr Jan Hus má pěkný výhled. Jen to pálení čarodějnic… to mu něco připománá!

Cesta se vine kolem pole

A zanedlouho se objevuje na stromě obrázek. Zdá se, že není svatý, ale ezoterický, od mistra Zdeňka Hajného

Panorama z cesty

Pohled dozadu

Ostrůvek mezi poly

skrývá starý křížek

Rok 1790 a stejnou kamenickou rukou symbo, jehož význam nám byl tehdy skryt. Až návštěvou Chlumečku se vyjasnilo: Maria

Maria z Chlumečku

Na obzoru bouda nesoucí stopy narušení. Jdeme blíž ke staré zahradě a omšelé boudě.

Ve štítu parůžky, ale!

Není to obydlí myslivce! Staré pražce a roury, kterými se doplňovala voda do parních lokomotiv, napovídají, že se jedná o nádražáckou boudu. Ještě se podívám dovnitř a jsou-li tam jsou obrázky lokomotiv, tak je to jasný!!

Tak ne. Příroda a nějací sportovci… zdá se, že narušiteli nestálo zato tuto boudu vykrást. Nic extra tu není…

Jsme na rozcestí s pěkným novým sloupkem. Kácí se jen nám na fotce nikoli ve skutečnosti

Detail rozcestníku

Pamětní kámen zasazený do rozcestníku. Krásné místo s dalekým rozhledem na Hamerskou přehradu

Netrvá dlouho a jsme na samotě Svatojánské Lázně. Již na skok od Hlinska díváme se na kapli sv. Jana Nepomuckého.

Svatojánské Lázně  jsou proslulé již od 17. století mohutným pramenem léčivé vody. V roce 1620 postavil asi 50 m nad pramenem Jan Machovský stavení, v němž umístil dvě kádě, které plnil ohřátou vodou z pramene a léčil lidi. Pověst o léčivých účincích vody se rychle rozšířila mezi lidmi a pramen byl hojně navštěvován zástupy nemocných z celého kraje. Jednou z nich byla i manželka majitele Rychmburského panství Františka Berková z Dubé, která pak později nechala nad pramenem vystavět barokní kapli sv. Jana Nepomuckého. Vysvěcena byla roku 1645. Svatojánské Lázně jsou dodnes vyhledávaným výletním místem. – Ale hospodu jsme zde neobjevili…

Křížek za kaplí a kdepak je ten pramen??

Pramen je pod kaplí a vyvěrá z umělohmotné trubice. Čteme, že voda má podobné složení jako ta Jáchymovská. Radioaktivní voda se zde používala k léčení aniž se znalo její složení. Radioaktivita byla totiž objevena až na konci 19. století. Na základě tohoto objevu byly vysvětleny její účinky již dříve fungující ku plné spokojenosti lázeňských hostů – výrazné zklidnění bolesti a příznivé působení na klouby a páteř.

Na osadu navazují pastviny. Jehňátka baští trávu v pokleku.

Roztomilá ovečka..

Celé stádo oveček malebně rozložených

Již se stmívá a poblíž města míjíme poslední zastávku na cestě u památné lípy.

A detailem Ježíška končím zprávu o výletu uskutečněném 5. 4. 2016

Příběh sochy Mistra Jana Husa podrobně: http://www.hlinsko.cz/mesto/kultura?id=1369

malé info

Cestou do Jimramova jsme dostali velký hlad. Velký asi tak jako tisíc medvědů. Zaparkovali jsme na obvyklém místě u Tyláku a vyrazili kam jinam než do našeho milého hrabalovského bufetu. Na smažený sýr v bulce nebo bramboráčky a dorazit se čerstvě upečenou vaflí se šlehačkou. To všechno jsme měli v plánu. Na mostě však jsme strnuli. Tohle že je náš bufítek??!! Vždyť to vypadá jako přístav! Nenápadný přírodní pel je v čudu a bouda září do daleka modrobílou kombinací. Tož co se dá dělat… jdeme dál a snad se tam aspoň vaří stejně jako dřív…  Ba ne, tady se dnes nenajíme… Už vidíme že bufet je ve stádiu rozpracovanosti a my jdeme dál pozeptat se alespoň co se děje. Je to tak, jak jsem se domnívala. Bufet změnil majitele, bude se jmenovat Přístav a nový vlastník nám radostně prozrazuje, že rozšiřují dříve nevyužitou terasu a budou zde půjčovat i lodičky. Tož tak… otevřou za týden či 14 dní a my to půjdeme prozkoumat. Máme obavu, že hrabalovský punc zde už nenajdeme , ale pokrok nezastavíš. Mělo to zde atmosféru se vším všudy. Prostředí i hosté tvořili vzácnou jednotu a my jsme se zde vždy cítili jako doma. A ani nám moc nevadilo, že zde bylo začuzíno jako… v putyce.

Tak jsme se šli poohlédnout na náměstí po něčem adekvátním, ale nic jsme neobjevili. Ze zoufalství jsme vlezli do jakési krčmy nebo šenku, jak se tomu modernímu středověkému zařízení říká, na chvíli si sedli, početli v jídeláku, nasáli atmošku, zvedli zadek a odešli. Vypadalo to totiž nejméně na dvě hodiny… a na to jsme dnes neměli náladu. Čekal nás Jimramov. A už předem hlásím, že jsme tam objevili fantastický bufet, který má v sobotu otevřeno od rána až do pozdního večera. A to byl teprve začátek! Co nás tam potkalo se dozvíte zítra. A máte se na co těšit. Velmi dlouho jsme nebyli tak překvapeni pestrostí a krásou poměrně nenápadného místa a také jsme navázali malé přátelství a panem Baršayem, který nás městysem, či vlastně jeho částí, kde jsme ještě nebyli, provedl.

Z hrabalovského bufetu se stal Přístav.

Nový nájemce se svou maminkou

Maká se zde s velkou chutí a už se těšíme, co zde budou mít za specialitky…

Náměstí v Poličce

Herešova krčma v Poličce

Dvorek u krčmy 1

Dvorek u krčmy 2

Hranice na Moravě bez foťáku

Rozhodla jsem se a vyrazila s miláčkem do Hranic na Moravě. On bude 2 dny létat na kluzáku na letišti v Drahotuších a já mezitím poznávat město, které neznám.

Mám za sebou první den a musím říci, že se mi zde líbí a klidně bych se do Hranic přestěhovala. Stejně jsem ale byla nadšena z Moravské Třebové.. Tak nevím co to znamená. Ale tuším. Poslední dobou mě to ve Skutči netěší a nejraději bych zvedla kotvy.

V Hranicích jsem se brzy ráno ubytovala na vojenské ubytovně – milé retro s dobrodružstvím společných záchodů a sprch pro obé pohlaví (sprchy bez zástěny a pak odešla na průzkum města. Nevím nic, jen že je zde židovský hřbitov a mám podle mapy nastudovanou cestu do Íčka. Tam začnu.

Stalo se. Už jsem tam a zjišťuji, že vzdálenosti mezi body mého zájmu budou docela malé. Nechci spěchat a všechno projít za jeden den. Však tu budu letos ještě mnohokrát. Změna bydliště, i když dočasná, je pro mne živou vodou.

Půjčuji si klíče od žiďáku (mám na to cca 1,5 hodiny) a lehce ho v labyrintu města nacházím. Chvíli mi trvá než se mi podaří otevřít bránu, ale grif objevuji docela brzo, zamykám za sebou, a rázem se ocitám v prosluněné oáze klidu. Staré kameny, vysoká tráva, stromy až do nebe obrostlé břečťanem, jarní kytky, krotcí ptáci (také lesklí a kropenatí špačci) a já… !

Nespěchám, a jdu stélu od stély. Záhy však mám pocit, že zde není něco v pořádku.  Náhrobky jsou velmi poškozené a většina nečitelných. Emblémy skoro žádné, nápisy židovské i německé, datace židovská i křesťanská, na většině náhrobků objevuji písmena: zde leží. Ze symbolů objevuji pouze jedny žehnající ruce, takzvané kohenské (kdo je tam pochován, náležel ke kněžskému kmenu Kohenů), dvoje konvice patřící Levitům – řečeno stručně: přisluhovali v chrámu Kohenům, jedna královská koruna, jeden lev, několik židovských hvězd. Ale nedělám si právo na úplnost.. ano ještě jsem objevila pár rostlinných motivů, ale podle mého soudu plní funkci dekorační. Asi nejfotogeničtější je skupina 5 vyšších barokních stél – 2 z nich jsou „popsány“ z obou stran. Na jedné z nich je velmi zajímavý emblém ruky prodloužené šipkou, ukazující na židovský text. 8x pod sebou ruka se šipkou. Zajímavostí je pak zvláštní  neobvykle velký masivní náhrobek s židovskou hvězdou, ale zase něco chybí pro identifikaci, dále dva nové hroby z doby po šoa (genocida židů za 2. sv. války) a neobvyklé seskupení podstavců připomínající kyklopské schodiště blízko u vchodu. Skvěle se na nich sedí, rozjímá a hledí do amfiteátru hřbitova. Za dnešního slunečného dne. Abych nezapomněla… nejen vidím, ale i slyším… na obloze sleduji dva starty a odpojení kluzáků.

Vracím klíče a dostávám několik tipů na hranické památky.  Jedním z překvapení pro mne byl i renesanční zámek s arkádami a skleněným zastřešením nádvoří (v jeho centru týjo! socha Olbrama ZOUBKA – ten je také rozesetý kde se dá) , sídlí zde městský úřad i Íčko ! Nebyla jsem na takovou alternativu přepravena. Zcela nové řešení, ale proč ne!

Zakupuji narychlo v nedalekém pekařství 4 koláče a šneky za cenu dvou, vařím si kafe z automatu na zámeckém nádvoří a jdu si sednout do revitalizované zámecké zahrady pod svahem. Je tu velmi příjemně, ale zase – není to typická zámecká zahrada. Spíše čistý prosluněný prostor se spoustou laviček a posezení k relaxaci zábavě dětí. Nechybí dokonale čistá a toaleta zdarma. Velmi neobvyklé. Vždycky něco chybí. Zde ne. krásná

Po svačince a malém lenošení jsem se rozhodla projít volně část značené městské stezky Za krásami Městské památkové zóny Hranice. Začala jsem v bývalé židovské uličce a synagoze. Je odsvěcená, zvenku impozantní v maursko-byzantském slohu, posazena stejně jako zámek na svahu nad řekou Veličkou. Barevně prostá, interiér jen základní a konají se zde výstavy. Dnes Miroslava Štolfy, malíře z Brna. Měla jsem ale přijít o štych dříve a měla bych s ním fotku . Maliř s přítelem navštívil výstavu a zrovna odcházel, když jsem přicházela. Že je to on mi prozradila kustodka.

Výstava nevelká, pár velkoformátových obrazů, ale pro tento prostor jako dělaná. Abstraktní, ale  někdy i konkrétní, obrazy živých barev, mající něco společného s kubismem, ale zdá se, že malíř našel léty svoje vlastní vyjádření aniž by se snažil něčemu do puntíku podobat. Nejvíce mne okouzlily dva obrazy z jeho ateliéru – okno a malířský stojan s drapérií, a také třeba Maják a „sopka“.

Na jakékoli výstavě se nenechám zaskočit a vše si důkladně prohlédnu.  Okouknu instalaci a dumám proč to visí zde a hledám souvislosti. Také se snažím uhodnout název obrazu a porovnávám je mezi sebou. Tedy, okukuju je ze všech stran. Tentokrát jsem byla dvakrát hodně blízko, ale jinak byly názvy spíš obecné…

Sešla jsem po schodech pod synagogu a hodnou chvíli jsem pozorovala na lávce u potoka neuvěřitelná hejna slunících se  ryb. Malých, menších, nejmenších i větších… Moc tomu nerozumím, voda se mi nezdála moc čistá, ale koštovala bych to na střevle a plotice. No, ale třeba to je jinak..

A zase nahoru po schodech a šup na Masarykovo náměstí (to je snad také všude). Obešla jsem si ho, prohlédla krásné staré domy, zazděná podloubí, kamenné portály, nefunkční moderní vodní dílo, zvenčí kostel Stětí sv. Jana Křtitele a 3 sochy a za máměstím jsem po Pivovarských schodech rozvážně sešla k potoku Ludina a následně ulicí Komenského, kde jsem u domu s nádhernými renesančními renesančními sgrafity jejichž autorem je malíř a alchymista Jan Červenka (+1587), na malé křižovatce se sochou panny Marie zabočila do ulice hřbitovní.

A ta socha mne, stejně jako i kdysi každý pohřební průvod, doprovázela až k městskému hřbitovu. Hřbitovy mám ráda, a tak jsem si ho neprohlédla celý, abych se i příště měla na co těšit. Jen jsem ho obešla a hódně dlouho jsem na jeho vrcholku (jde do kopce) pozorovala starty a veletoče kluzáků ve stoupavýchz proudech. Jednu dobu pluly dokonce 3 kluzáky v jednom místě!!! Jako velcí bílí majestátní dravci. Krása!

Hřbitov vždy potěší a něco  zajímavého vám nabídne. Jen mne trápí rušení starých hrobů. Já vím…  nejsou zaplaceny a nikdo se o ně nestará, ale!!! Je šílená ta další zpotvořenina, která vznikne revitalizací ušlechtilého starého díla. Specialitou tohoto hřbitova jsou právě takové hroby, mnohé navíc i dokonale kýčovitě vyzdobené tisíci zářivými umělými květy, milióny vyhaslých lateren a podivných sošek a dalších paskvilů. Ano, hádáte dobře. Jde o hroby cikánské. U hřbitovní zdi leží ze starých dob vesměs vážení občané města a pohled na toto bizarní  sousedství ve mně vyvolává trpké pousmání. Ale život je takovej, že si souseda nevybereš.

Ze hřbitova zpět na náměstí, se zastávkou v arboretu lesnické školy. Opět jsem byla sama, v celém arboretu jen já, jen já, jen já. A stromy a šišky a včely a ptáci. To všechno tu bylo.

A za náměstím v cukrárně zmrzlinový pohár a džus s vodou. A pak už bylo na čase se vrátit domů. V ubytovně jsem dostala sprďunk, že vynáším klíče ven a heslo na internet. Prý to funguje jen dole v hale a klubovně. Ale já s tím problém ve čtvrtém patře vážně neměla.

Teď je pár minut po desáté, jsme umytí, navečeření a jdeme spát.

Podávám tuto zprávu a dobrou noc… co bude zítra, kdopak ví… Každopádně fotky dokreslující dnešní den budou někdy příště. Zapomněla jsem si doma foťák, miláček káblík a papuče. Takže vede 2 ku jedné.

Hranice na Moravě – neděle

V sobotu večer jsme se zapakovali a připravili se na eventualitu okamžitého opuštění budovy. U vojáků člověk nikdy neví, takže jsme se připravili na ranní evakuaci raději předem. A byl to dobrý nápad. Dostali jsme rozkaz do 9.00 opustit budovu.

Takže jsme všechno naložili do auta a miláček odjel na letiště. Já vyrazila do města Hranice na další průzkum jeho krás. Na úvod jsem si načepovala, jako včera, na krytém zámeckém nádvoří (skleněné zastřešení jako u kostela v Neratově..) doporučenou kávu s baileys s přidaným cukrem a sešla po schodech dolů do moderní zámecké zahrady. Kávičku jsem si vychutnávala úplně sama a koukala na mapu a do skládačky Za krásami městské památkové zóny. Kam vyrazit hned a kam poté.. Mám celý den před sebou a stejně jako včera si nechci spěchat a shltnout všechny hranické památky za jeden víkend. Však se tady ještě nachodím…

Tak. Vymyšleno. Půjdu na sever po městské vycházkové trase podél potoka Veličky ke kruháči, zde prozkoumám Kunzovu vilu a v Kauflandu si koupím něco k obědu. Zpět k jihu po Třídě 1. máje k žiďáku a kolem zámku směrem k náměstí a stále dodržuji doporučenou trasu. Po Pivovarských schodech se přesouvám k potoku Ludině a mířím stejně jako včera známou cestou na hřbitov. (Už se vyznám, centrum mám zmáknuté.) Totiž je 8. květen a čeká mne jeden unikát!! A dopřeju si další náhrobky. Když se dnes nelítá kvůli silnému větru (větroní paradox!). Kolem arboreta Jurikovou a Teplickou ulicí na Masarykovo náměstí a tady si sednu na lavičku, budu se kochat zeleným domem s černou věžičkou.

https://mapy.cz/zakladni?x=17.7343923&y=49.5476251&z=18&l=2&pano=1&pid=13192778&yaw=4.473&fov=1.257&pitch=-0.337&q=Hranice%20n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD%20domy

a rozhodnu se kudy a kam budu pokračovat.

A stalo se. Vyšla jsem ze zámecké zahrady, u Šromoťáku (Šromotovo náměstí pohranicku – odposlechnuto), u omšelé evangelické modlitebny (vycházkový bod č. 13) přešla potok a po opačném břehu jsem zamířila k bodu č. 12 Gallašově lípě. Malosrdčitá lípa cca 170 let stará se pyšní neobvykle mohutnou korunou vyvedenou zahradnickými zásahy do šířky. Je psáno, že v prsní výši má obvod kmene 310 cm, výšku asi 12 m. Pěkná koruna, ale znejistila mě dvojí druhová příslušnost na jednom místě. Na jedné z cedulí zde bylo totiž uvedeno Lípa velkolistá. Zřejmě mylně.

Kousek od lípy se nachází Gallašův dům. V tomto domě se narodil, žil a zemřel Josef H. A. Gallaš (1756 – 1840).  Gallaš zde založil první hranickou nemocnici. Od druhé poloviny 19. století sloužil dům jako chudobinec. Jak je psáno, dům se nachází v soukromých rukou.

Pokračuji podél toku Veličky, podcházím Bělotínskou, zahýbám podprava a jsem tu! Konečně vidím Kunzovu vilu, chloubu města Hranice. Budova-zámeček v historizujícím stylu, která byla zároveň rodinnou vilou i firemním sídlem, vystavěl továrník Antonín Kunz (1859–1910) v roce 1897.  Zajímavostí je, že tato vila je vlastně jediná známá významnější realizace arch. J. Kříženeckého, který je více znám jako zakladatel české kinematografie. Figurální výzdoba fasád se váže k předmětu Kunzova podnikání – postavy antické mytologie spjaté s vodstvem odkazují k pumpám a vodovodům, které Kunz vyráběl. Na dekoraci se podílel také architekt Dušan Jurkovič.

Obcházím jí ale nejsem na první pohled nadšena.  Je sice krásná, zrekonstruovaná, ale okolní baráky a asfalt až k domu ji nedopřávají  potřebný rozlet. A také zahrada je okleštěna na minimum. No, co se dá dělat…  ještě pročítám dvě poučná motta bokem budovy u lva:

Kdokoli zachrání jednu lidskou duši, zachrání svět.

Další motto se mi nepodařilo rozluštit… Vtěl do každého okamžiku čin, pomáhej i oblažuj svým srdcem…. heslo je dlouhé… Požádala jsem zpětně zainteresovanou osobu o fotografii, tak snad někdo z vás to později vyluští..

Opodál v Kauflandu jsem si koupila svačinu a snědla ji nedaleko žiďáku u sochy sv. Jana Nepomuckého. Cestou Seidlova vila (funkcionalismus) a další zastávku mám na hřbitově.

Dnes je výjímečně zpřístupněn Vojenský památník v Hranicích. Jdu tam. Památník s dominantní sochou lva ukrývá mauzoleum, které je v Evropě naprosto unikátní. V podzemních prostorách je na 1500 betonových schránek s ostatky obětí první světové války.

Po příkrých schodech sestupuji zhruba sedm metrů pod zem. Všude mě obklopují police s betonovými schránkami sahající od země až k vysokému stropu. Každá z nich je opatřena měděným štítkem s číslicí. Mělo by jich tady být kolem patnácti stovek a každé číslo je spojeno s jedním jménem a lidským osudem Cítím se zde jako v trezoru a také to zde tak vypadá. Velice stísněný prostor.

Obcházím stejně jako včera známou stezkou arboretum a mířím na Masarykovo náměstí. Zde usedám, koukám na zelený úzký dům s černou věžičkou, pomalu se uklidňuji a rozhoduji se k ráznému kroku.

Odcházím k řece Bečvě, procházím městským parkem zvaným Sady Čs. legií, zdržím se pouze u sochy Mistra Jana Husa (Julius Pelikán 1923) s citátem Také prosím vás, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli a svižným krokem podél Bečvy se čím dál tím více přibližuji lázním Teplice nad Bečvou.

U bílého dominantního mostku přes Bečvu usedám na volnou bílou lavičku s výhledem na ten most a řeku a pozoruji kačeny a kačery, pomalu se zklidňuji a usínám. Miláček mne probouzí a ptá se kde jsem, tož ho žádám, aby mne zde vyzvedl, že už zpět do Hranic nepůjdu. Jedeme domů…

dvě výstavy cestovních deníčků – v Ostrově a na webu

Ocitnete-li se od teď do 10. 7. 2016 v okolí Karlových Varů, nenechte si ujít neobvyklou výstavu cestovních deníčků Michala Cihláře, cílevědomého grafika proslulého svými LINORYTY, prací kterou dal v jisté době unikátní tvář PRAŽSKÉ ZOO (spolu se svou ženou Veronikou Richterovou), svými sběratelskými zájmy (poklopy kanálů, světy erotických obchůdků, možná i jiné, nevím..) a rodinnou cestovatelskou vášní. … A možná se necháte inspirovat a příště si cestovní deníky pořídíte i vy!

Pozvánka na rozsáhlou výstavu Cihlářových cestovních deníčků a památek z cest za posledních 27 let.

LETOHRÁDEK OSTROV u Karlových Varů 12. 5. – 10. 7. 2016, otevřeno úterý až neděle 10 – 17h  www.letohradekostrov.cz

VERNISÁŽ: ve čtvrtek 12. 5. od 17 hodin
prohlídka komentovaná autorem : v neděli 15. 5. od 15 hodin
dernisáž opět s komentovanou prohlídkou: v sobotu 9. 7. od 14 hodin

K výstavě vychází v nakladatelství ARCHA, Zlín autorská knížka OSTROV – dva kubánské deníčky.

Webová výstava – výběr z deníčků ze 40 zemí je zde: http://www.gallery.cz/gallery/cz/michal-cihlar-cestovni-denicky-vystava.html

Na webové výstavě můžete i soutěžit, tak se mrkněte!!

Giverny, tam bych se chtěla také podívat…

Josef Topol Poezie v divadle Orfeus – recituje Radim Vašinka

pá. 27. 5. – René de Obaldia: Mopslíkem z lásky
Tři groteskní příběhy prodchnuté bezelstným milostným vzplanutím, bigamií, nevěrou, trojúhelníkem i sebeláskou korunuje nečekaně šťastný zločin! Hořkosladké a černohumorné hříčky nikdy neztrácí komediálnost, vtip a humor, a čím černější, tím lépe. Jsou to vždy dva muži a jedna žena, jejichž propletenec, z počátku romantický nebo aspoň snesitelný, se chtě nechtě mění v truchlohru. Nebohé postavy jsou vrženy do absurdních situací, aby následně byly nuceny jednat ještě absurdněji neřkuli ztřeštěněji. Uvádí Bluud Teátr v režii Štěpána Smolíka.

Poezii Josefa Topola recituje Radim Vašinka

Radim Vašinka

a rozhodně ne naposledy, mám fotek plnou… no, však to znáte!

Město Jimramov pro mne nikdy nic neznamenalo… kdysi jsem jím projížděla a zdálo se mi strašně nudné a obyčejné. Tak jsem ho prostě odepsala s tím, že se tam nemá cenu vracet. Natož zastavovat. – Jak povrchní úsudek!  Věděla jsem vlastně jenom to, že se v Jimramově narodil Jan Karafiát, autor legendární knihy Broučci. A jinak nic.

Dnes je vše jinak. Městys Jimramov považuji za klenot Vysočiny. Nenápadně se tvářící, ale skrývající velký potenciál pro milovníky krásy. Ne té okázalé a na první pohled vyčnívající, ale krásy skryté a jemně poetické. A to mě baví. Objevovat a poznávat místa, na která nejsem předem připravena a mohou mne překvapit v mnoha směrech.

Přijeli jsme z  „velké“ Poličky hladoví jak medvědi, a čekali v malém Jimramově na zázrak… A on se stal! Na náměstí jsme zastavili u malého bufítku a bylo tu všade tak ticho a prázdno, že jsem nevěřila, že by mohlo být otevřeno. Přestože tomu tak být podle cedule mělo. Miláček s nadějí, já s tvrdou skepsí, bere za kliku a zázrak . Riskli jsme to a dali si karbanátky se sýrem a bramborovým salátem a kávu se zákuskem. Jak jsme si skvěle pochutnali, o tom se vám jen může zdát… jak paní prodavačka řekla, tak bylo. Zboží čerstvé a chutné. Poblíž nás popíjeli svoji kávu dva unavení starší pánové a jeden z nich se nám poradil nám, kde hledat secesní vilu stavitele Veselského. Ale zřejmě bez záruky; pozorovala jsem velkou snahu a velkou nejistotu. 

Dojedli jsme a vyrazili doleva kolem sochy Broučka a rodného domu „jeho“ spisovatele Jana Karafiáta (1846-1929), vzdělaného evangelického kněze, teologa a literáta, svobodného mládence směrem „dolů“ k řece Svratce, kde jsme u mostu obdivovali funkcionalistickou vilu, kterou si nechal postavit v letech 1936-1937 jimramovský obvodní lékař Josef Železný. Navázali jsme kontakt s paní majitelkou a poté „zadem“ obešli městys proti proudu řeky Svratky.

Všechny překonávané vzdálenosti byly velmi malé, a tak se situace měnila minutu od minuty. Nejdelší a nejromantičtější byla již zmíněná procházka podél řeky. Ale ani zde jsme se dlouho nekochali přírodou a ulicí Mostní se opět dostali do centra dění – na náměstí Jana Karafiáta – a zkoumali domy městské památkové zóny. Podél zámku, který je veřejnosti zcela uzavřen, jsme došli k mostu přes Fryšávku a zabočili na ulici Borovnickou. Zde se na kopečku nachází modrý dům, rodný dům bratří Mrštíků.

Podél boční zdi zámeckého areálu stoupáme vzhůru a na Panské ulici nás čekají hřbitovy s příslušnými kostely – nejdříve katolickým, propojený spojovací chodbou na nosných obloucích se zámkem a přes můstek se dostáváme do sekce evangelické.

Po prohlídce hřbitovů míříme volně ulicí Hliník směrem k bývalému kostelu svatého Matouše (rekreační využití – 4 majitelé) a zde mne osvítil Duch Svatý! Zcela náhodně jsem oslovila staršího pána, který u své zahrady konverzoval se starší paní a otázala se ho, zda by nám nemohl poradit s lokalizací secesního domu stavitele Veselského. Chvíli váhal, ale pak nás tam opravdu zadem zavedl. Byla jsem už silně nedůvěřivá, ale jako dnes si vzpomínám, že mne pan Jan Baršay uklidňoval, ať jen počkám, až uvidím ty dekorace zepředu. A také jo!

Ano, známe jméno toho pána a víme o něm spoustu zajímavostí, a také o Jimramově. Od této chvíle se nám totiž ten vitální a šikovný pán, který pochází ze Slovenska, má vazbu na Belanské Tatry a zná kdejakou kytku, strom a ptáka, naplno věnoval a městem nás provedl. Vycházka byla zcela spontánní a mohu říci, že jsme si byli po chvíli vzájemně blízcí. Stejně jako my se živě zajímal o kdeco a také nám všechno co věděl řekl.

Tady všude jsme šli..

Městečko Jimramov je schouleno v hlubokém údolí pod soutokem řek Svratky a Fryšávky, v místě, kde Svratka vytváří velký záhyb. Leží na rozhraní Čech a Moravy a bylo založeno v polovině 13.století Jimramem z Pernštejna.

V Jimramově se narodila a pobývala delší čas řada významných osobností: Karel Slavíček, jezuita, matematik, hvězdář a hudebník, Jan Karafiát, evangelický farář, spisovatel a publicista, spisovatelé Alois a Vilém Mrštíkovi, Matěj Josef Sychra, katolický kněz, jazykovědec, obrozenecký spisovatel či malíři Bohuslav Kozák, Čeněk Dobiáš, sochař František Žemlička aj.. Městečko si do dnešní doby zachovalo starobylý ráz. Domy v okolí náměstí tvoří Městskou památkovou zónu vyhlášenou v roce 1991.

Rodný dům Jana Karafiáta – JK byl český reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova, známá konáním přísné kázně, důrazem na poslušnost zákona Božího. Fenoménem je jeho „mravoučná“ kniha Broučci – námětem se stal Jimranov a občané v něm žijící, jeho dětství. Jan Karafiát uznával patriarchální pohled na domácnost.

Ušlechtilý zjev a vizionářský pohled…

Jan Karafiát  (1846 – 1929) se narodil v Jimramově. Jeho dětství bylo velice skromné. Otec se oženil s vdovou, která již měla čtyři děti a společně měli pak ještě šest dalších. Takže, dohromady jich bylo deset dětí. Pokud si vzpomenete na Karafiátovu knížku Broučci, broučků bylo také deset. Ze společných dětí byl Jan nejstarším.

Jan byl velmi vzdělaný, studoval teologii v Berlíně, Bonnu a nakonec ve Vídni. Studia ukončil v roce 1869, ale o dva roky později vyrazil ještě do Anglie, do Edinburgu. Toto studium mu financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Zde se seznámil se svou doživotní přítelkyní a mecenáškou Miss Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley (1819 – 1912). S ní si dopisoval až do konce svého života, navštěvovali se jak ve Skotsku, tak i v Čechách. Byla jeho životním vzorem, intelektuální a i materiální oporou.

Jeho pracovní život byl pestrý, ale ne vždy úspěšný a podle jeho gusta.

Jan Karafiát se nikdy neoženil, ačkoli zažíval velmi hluboký vztah k Hermínce Šlajcherové, která byla neteří továrníka Langena, u něhož byl vychovatelem. Vztah k této ženě byl velmi hluboký, ale nikdy nepodnikl nic proto, aby ji získal. Velmi ho ranilo, když se vdala, ale bral to jako boží vůli. Jan Karafiát zemřel v Praze, kde je také pochován na Vinohradském hřbitově.

Funkcionalistickou vilu s ocelovou kostrou si nechal postavit v letech 1936-1937 jimramovský obvodní lékař Josef Železný. Autory vily byli mladí absolventi školy architektury Josefa Gočára na pražské Akademii výtvarných umění Jaroslav Kincl, Lev Krča a Stanislav Tobek.

Panorama vily od řeky

A už si to šineme po pěší stezce podél Svratky..

Hle, anomálie! Kostel, kterému se kouří z komína!! Vedle vyhořelý dům a škola.

Stále podél řeky a zadních traktů zahrad domů na náměstí

Panoramatický pohled na opačný břeh Svratky

Z obrázku je vidno, že úzká stezka je vybudována na vyvýšeném valu. Podle paní bydlící ve funkcionalistické vile však toto opatření není dostatečně účinné.

Procházka nás fakt baví. V tomto místě je řeka rozdělena podlouhlým ostrůvkem na dvě části. Není od věci přejít romantický můstek a zpestřit si další cestu chůzí po úzkém pásu ostrovní pevniny.

Pohled vzad. Příjemné místo.

Ostrůvek končí, tak zase zpět po jiné lávce.. a už jsme u místa, kde se mohutným obloukem řeka Svratka lomí a ulicí Mostní míříme zpět k horní části náměstí

Náměstí, pohled zpět na ulici Mostní, po které jsme přišli. Na rohu Christiáneum.

Christiáneum je bývalý klášter. Byl postaven v letech 1885 -1889 Egbertem hrabětem Belcredi na počest jeho choti Kristiny hraběnky Nosticové, proto „Christianeum“. Výstavná jednopatrová budova v rohu náměstí s bohatě členěnou fasádou a se sochou ve výklenku nad průčelím, postavená stavitelem Schierem z Nového Města na Moravě. Působil zde řád školních sester, které zde provozovaly dětskou opatrovnu a školu ručních prací pro dívky odrostlé obecné škole. Řádové sestry zde působily do roku 1950. Po roce 1990 přešla budova do majetku rodiny Belcrediů.

Od roku 2003 je zde provozováno Fyzioterapeutické a školící centrum posturální terapie a Vojtovy metody. Toto centrum léčebné rehabilitace a školící pracoviště pro fyzioterapeuty jako jediné v republice poskytuje jak ambulantní, tak pobytovou léčbu v doprovodu rodinných příslušníků. Rehabilitace je poskytována dětem s dětskou mozkovou obrnou a pacientům po poranění míchy.

Dům U Slunce č. p. 71 – rodiště Karla Slavíčka – katolického kněze, jezuity, misionáře v Číně, matematika, astronoma, hudebníka a prvního českého sinologa

Karel Slavíček  (1678 – 1735) se narodil se v Jimramově v rodině kantora a radního písaře. Vystudoval gymnázium v Brně, filozofii a teologii v Olomouci, kde později působil jako učitel. Na svou vlastní žádost odešel na misii do Číny, kde pro své odborné znalosti působil přímo u císařského dvora v Pekingu. V Číně si ho vážili jako výborného astronoma a nejen to. O svých výzkumech psal čínsky a latinsky a jeho obsáhlé dopisy do vlasti vyšly v roce 1935 v překladu J. Vraštila jako Listy z Číny. V roce 1995 byly znovu vydány Josefem Kolmašem. V Číně Slavíček žil téměř dvacet let, zemřel v Pekingu a  je pochován na hřbitově poblíž městského paláce. Na náhrobku, který je dosud zachován, je uvedeno Slavíčkovo jméno v čínštině – Jen Tiale Chuej-chou.

Centrum náměstí = Síň rodáků. Je umístěna v budově bývalé katolické školy u sv. Jana na náměstí v Jimramově a byla otevřena v prosinci 1998. Nalezneme zde mimo jiné i dioráma Dioráma Broučků od národního umělce Jiřího Trnky. Dioráma bylo vytvořené pro světovou výstavu v New Yorku v roce 1939. Protože už jsme byli protektorát, tak česká expozice nebyla vůbec otevřena. Dioráma bylo vystaveno v Praze v Uměleckoprůmyslovém muzeu na výstavě Malíř naděluje dětem až v roce 1940. Později reprezentovalo Českou republiku v roce 1958 na Expo v Bruselu.

Sochu sv. Jana Nepomuckého dala zhotovit Marie Anna z Niebrů, která vlastnila jimramovské panství v letech 1712 až 1744.  Socha stávala nejprve u zámku, pak u katolického kostela a patrně po postavení školy v roce 1801 byla sem přemístěna. Jde údajně o nejstarší sochu v bývalém novoměstském okrese. Na stojanu sochy jsou erby rodin Bornstatské a Nieberské a nápis:
HaeC petra DIVo NepoMVCeno PosIta est.
Velká písmena nápisu tvoří piktogram letopočtu 1712, což podle některých historiků znamená datum příchodu rodu Niebrů na jimramovské panství, dle jiných jde o datum zhotovení sochy.

Jimramovské náměstí se zachovalými měšťanskými domy

Jimramovská radnice se znakem městyse. Jimramov má ve znaku tři kopce – Holý vrch, Prosičku a Padělek. Znak získala obec od pánů z Pernštejna a značil užívání zmíněných vrchů a lesů k obecnímu užitku. Později byl pozměněn ve tři stříbrné hroty v modrém poli a v polovině 18.století k nim byly přidány tři zlaté hvězdy jako ozdoba.

O radnici je zápis v purkrechtních knihách z roku 1597. Byla postavena jako objekt s mansardovou střechou, s hřebenem rovnoběžným s čelní stěnou budovy. V tomto hřebeni byla věžka se zvonkem ke svolávání občanů při požáru. Během let  byla několikrát byla přestavována.

Panoramatický pohled na zdejší zámek.

Zámek obklopuje park, který sestává ze tvou částí: terasovité, převážně zatravněné zahrady bezprostředně obklopující zámek na jižní a východní straně ohrazené kamenou zdí a přírodně krajinářskkého parku severně od zámku, tzv. park Bludník, který je oddělen od zámeckého komplexu silniční komunikací a je veřejnosti přístupný. Ano, přístupný je, ale zámecký park nikterak nepřipomíná. My jsme tam nešli ani nefotili.

Za zakladatele zámku je považován Pavel Katharin z Katharu (zemský purkrabí markrabství moravského), který koupil jimramovské panství v roce 1588. Byl první, kdo si zvolil Jimramov za své sídlo, ale protože tu nebyla vhodná budova, dal postavit v roce 1593 nejstarší část dnešního zámku v renesančním stylu. Celou historii zámku a jim ramovského panství si můžete přečíst zde   

V roce 1778 získává panství podstoupením Marie Theodora, rozená z Freiensfelsu, provdaná za hraběte Antonia Belcredi. Belcrediové jsou majiteli až do roku 1948, kdy je jim panství vyvlastněno. V restituci byl zámek Belcrediům navrácen v roce 1991 a v současné době je pro veřejnost zcela uzavřen. Celoročně obydlen není.

A už jsme tady!! U soutoku Fryšávky a Svratky, hned za mostem do kopečka, nás vítá modrý domek. Narodili se zde Alois a Vilém Mrštíkové (Pohádka máje, Maryša, Rok na vsi .. znáte?!), ale dlouho zde nepobyli. Když bylo Aloisovi 8 a Vilémovi 6 let, stěhovali se do Ostrovačic a po pěti letech do Brna.

Kvetou narcisky!! Zajímavé je, že ač se narodili v rodině domkáře Aloise Mrštíka (1834), ševce, a Františky, roz. Elisové, švadleny, dotáhli to daleko. A také jejich dva bratři – pocházeli totiž ze čtyř sourozenců. Mladší bratr František (1865–1909) byl lékárník a nejmladší Norbert (1867–1905) pracoval jako překladatel z ruštiny a polštiny a jako fejetonista. Alois byl nejstarší, narodil se 1861, Vilém hned po něm 1863.

Domek nejeví známky obydlenosti, tak jdu po schodech nahoru. Risknu to a uvidí se.

Húúúúú! Chlívky nesou známky dávné historie. Snad pamatují i malé bratry Mrštíky!! Velmi cenná lokalita!!!

Verpánek, tatínek švec a dva hoši opouštějí Jimramov, mladší Vilém mává šátkem.. pápá Jimramove, my se stěhujeme do Ostrovačic..

Na domku objevuji starou asi prvorepublikovou pamětní desku bez datace

Vilém Mrštík proslul svým tragickým osudem – kuriózní sebevraždou a zaujal mne i svým milostným vztahem s malířkou Zdenkou Braunerovo (starší o 5 let!, Vilém si ale prý potrpěl na mladá děvčata) – rozešli se údajně těsně před svatbou.

„Poslední období svého života prožil Vilém Mrštík v moravské obci Diváky, kde byl jeho bratr Alois řídícím učitelem. Vilém Mrštík se už tehdy necítil dobře psychicky ani fyzicky, prožíval zklamání v tvorbě, cítil se málo uznávaným, především v pražských literárních kruzích, a svůj autobiografický román Zumři, na němž si zakládal, psal už jen s velkými obtížemi. Díky své složité povaze také těžce prožíval první příznaky stáří. Trpěl představou, že těžce onemocní a bál se dlouhého umírání. Záchvaty melancholie byly stále častější. Ani při pobytu v poklidné moravské obci Diváky se necítil dobře, měl pocit, že jej lidé v obci neustále sledují a šíří o něm pomluvy. Tento stihomam ještě více prohloubil jeho dlouhodobou duševní krizi. Poslední kapkou se pak stala zcela nevinná událost, k níž došlo asi rok před spisovatelovou tragickou smrtí, a o které se zmiňuje MUDr. Hortík, který měl možnost přečíst si Vilémův dopis na rozloučenou. Podle tohoto dopisu (dnes ztraceného a již zřejmě neexistujícího) uklízel Vilém asi rok před svou tragickou smrtí ve včelíně, kde mu pomáhala jedna místní mladá, nezletilá dívka. Jelikož si Vilém Mrštík vždy potrpěl na mladá děvčata, což o něm bylo obecně známo, došel po tomto dni k závěru, že si sousedé v obci asi budou domýšlet, k čemu všemu třeba mohlo ve včelíně dojít a půjdou ho proto udat. Celá událost se vyhrotila příští rok na jaře, 2. 3. 1912, kdy opět trávil čas ve včelíně a odtud spatřil souseda, který odcházel z domu svátečně oblečen. V těžkém duševním rozpoložení Vilém Mrštík mylně usoudil, že se soused svátečně oblékl proto, že jde k soudu, kde na něj chce podat udání. V té chvíli Vilém Mrštík zřejmě zpanikařil a rozhodl se věc radikálně vyřešit. Napřed si prořízl hrdlo skalpelem, kterým předtím prořezával plástve ve včelíně. Poté se ještě několikrát snažil skalpelem bodnout do oblasti srdce. Když se ze včelína dlouho nevracel, začal ho jeho bratr, otec a švagrová hledat. Nakonec byl nalezen ve sklípku ve velmi vážném stavu. Vilém Mrštík zemřel o pět hodin později v krutých bolestech.“
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/

Vzadu vykukuje novogotická hrobka Belcrediů a před ní na lavičce v dobrém rozpoložení pan Baršay a já. Jen pro pořádek dodávám, že v současné době mám o 5 kg méně. Jinak bych ji zde asi nezveřejnila…

Snad se mi o víkendu podaří Jimramov dokončit. Ale restů je i tak mnoho… Dovolená v Kokořínsku, výlety v Železkách a na Novoměstsku, celodenní návštěva u kamarádů ve vesnici Zhoř s velkým průzkumem chatové oblasti a tak vůbec …  a ještě mi chybí dokončit Barcelonu (mám zvládnuté první 3 dny) … a dokud ji nedodělám, prý nikam nepojedem!! Jen v rámci ČR.  Ach jo…

Hřbitovy, hroby, hrobky, domy, kostely… prostě Jimramov s panem Janem Baršayem

A jsme opět v Jimramově, milém městečku, které si do dnešní doby zachovalo starobylý ráz.

Podíváme se, kde jsme v prvním díle skončili a půjdeme dál.

Opouštíme rodný dům bratří Mrštíků, přecházíme Fryšávku a podél zámeckého areálu postupujeme ke hřbitovům. Jsou zde dva – katolický a evangelický včetně kostelů.

Prostranství evokující vesnickou náves a jak se tak dívám, jsem zde i já, tázající se. Zanedlouho zabočíme doleva.

Katolický kostel Narození Panny Marie v Jimramově.

Původně středověkou stavbu (věž byla přistavěna v roce 1506) přestavěl v letech 1707-1715 Petr Paur z Myslibořic do barokní podoby. Stavební vývoj byl ukončen závěrem 18. století, kdy byla zvýšena věž a přistavěna západní předsíň.

Zajímavostí je, že ze severního nároží zámku vede krytá chodba až do panské oratoře v kostele. Oratoř – vyvýšené a oddělené místo k modlitbě v kostele, obvykle se zvláštním vchodem.

Poblíž kostela se nachází ohrazené pohřebiště. Komolý hranol nese kovové desky připomínající narození a smrt čtyř potomků rodu Belcredi. Za živým plotem se nachází katolický hřbitov.

Přes můstek vcházíme do hřbitova katolíků, v pozadí evangelický kostel (toleranční modlitebna). Vzhledem k poloze centrálního kříže (na hranici obou částí), soudím, že hřbitov byl rozdělen na dvě sekce po vydání tolerančního patentu (1781), což je logické…

Kostel „zezadu“ – vzhledem k faktu, že interiér kostela nebyl přístupný, nemohu poskytnout k této věžičce žádné věrohodné informace. Mohu se pouze domnívat, že má něco společného s panskou oratoří.

…v blízkosti zámku stál již ve 13. století kostel, zmiňovaný v první písemné zprávě o Jimramovu v roce 1361. U kostela stála fara (později škola) – dům č. 72 (vlevo) a márnice č.170 (budova vpravo). Ty tvořily spolu s kostelem ucelený zdí obehnaný prostor, kde byl původně hřbitov.

Hrob akademického malíře Milana Vinaře.

Narodil se v Chrudimi. Po ukončení školní docházky byl nasazen na práci v Německu a zde u něho propukla tuberkulóza. Ve volném čase pilně kreslil a maloval. Tehdy v něm dozrálo odhodlání stát se výtvarníkem. Po roce 1945 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze do krajinářské školy Otakara Nejedlého. Nemoc mu však studia komplikovala. Při léčebných pobytech v jižní Francii a Švýcarsku se jen zdánlivě zotavoval. Po dokončení studií přišel do Jimramova. Zde namaloval několik obrazů v Sedlištích, Trhonicích a Jimramově. Jeho nejznámějším obrazem je Jimramovský hřbitov, místo, kde byl po své smrti v roce 1959 pochován (zemřel v Brně, na sklonku života odešel ke své sestře). Pro onemocnění a pozdější smrt na tuberkulózu je nazýván „Wolkerem výtvarného umění“.

Cílený pohled. V popředí leží Emil Peňáz… má snad něco společného s Peňázem z Lidovek?? Nemá, protože se jmenuje Peňás, jak jsem právě zjistila… Drátěný plot hřbitova je kryt prkny. Od pana Baršaye jsme se později dověděli, že v Panské ulici a také Kostelní často natáčejí filmaři a plot byl jimi takto zaklamuflován.

Nevím jak na vás, ale na mne působí tento hrob funkcionalisticky.

Hroby farářů

Skromný hrob ruského vojáka

Toleranční patent císařw Josefa II. z roku 1781 umožnil stoupencům evangelického vyznání zakládat církevní sbory a stavět modlitebny, to vše ovšem bylo podřízeno přísným pravidlům. Modlitebny musely budovat na odlehlých místech bez věže a zvonů. Dodnes u mnohých z nich poutá kolemjdoucího poutníka jejich začlenění do přírodního prostředí.

Konec katolické sekce, začátek evangelické. Kříže střídají kalichy. Evangelický kostel v pozadí.

Reformovaný sbor v Jimramově byl zřízen roku 1782. Až do postavení této modlitebny (1784-86) se evangelíci scházeli v soukromí. Již od počátku toleranční doby se Jimramov stal sídlem moravského reformovaného superintendanta, hlavního představitele evangelické církve. Stal se jím Michal Blažek, potomek čekých emigrantů, rodák ze Senice na Slovensku.

Z původního kostela, postaveného v letech 1784 – 1786, se dochovala loď, která nese prvky raného klasicismu. Empírová věž byla přistavěna v letech 1883 – 1884, pořízeny byly také varhany a první zvony. Generální rekonstrukci téměř zničil požár (1987), ale díky sbírkám mezi domácími i zahraničními evangelíky i katolíky, mohl být kostel o rok později předán svému účelu.

Michal Blažek, první moravský superintentant, je pochován na místním hřbitově. Na jeho hrobě je prostý, ale působivý pískovcový pomník od sochaře Julia Pelikána (jak jsem se dočetla na stránkách městysu – ale jsem trochu nedůvěřivá, i když… možná to tak je a zbytečně dumám..)

Pohled zpět ke kostelu Narození Panny Marie, evangelíci své kostely (toleranční modlitebny) nenazývají jmény světců a interiéry jsou prosté.

Krásný a dojemný náhrobek dívky, která zemřela mladá. Žulové urny zřejmě náleží jejím rodičům. Spekuluji. Mohou patřit i dědovi s babičkou.

Zátiší v evangelické sekci s výhledem na protější zalesněný svah. Jimramov je sevřen z obou stran v hlubokém údolí řeky Svratky.

Pomník zasezený do hřbitovní zdi se zajímavými detaily

U zadní hřbitovní zdi jsou mnohé pomníky a hroby neudržované, ale v jejich postupné devastaci s uplývajícím časem nacházím i jistou formu krásy.

Tak tohle je důkaz, že secesní pomník superintendanta Blažka byl tesán stejnou rukou! Zde pomník od sochaře Julia Pelikána u hrobu jeho spolužáka Chrousta. A nezapomeňme na pamětní reliéfní desku na rodném domě bratří Mrštíků. Ta je také od něho. A též pomník M. J. Husa v Hranicích na Moravě u Bečvy. S tím si ale moc práce nedal…

Toalety na evangelickém hřbitově v poločase rozpadu. To už moc hezké není..

Nádherná žulová urna

Detail – objímající ruce a plamen

Dojemné.. u některých památek náhrobní architektury mě dojímá jejich velmi osobní ráz…

Jsme za vraty hřbitova a míříme ulicí Hliník ke kostelu, kterému se kouří z komína. Po pravé straně míjíme výstavné a opravené budovy Honebního společenstva Javorek-Štarkov a Sokolovny, sportovní halu, základní a mateřskou školu. Zkraje však na svahu pod nimi se zděšením v oku míjíme podivný slepenec kůlen, garáží a dalších podivností, kde na střeše odpočívá několik autovraků. Kontrast jako prase…

A poblíž tohoto místa oslovuji pana Jana Baršaye, který mi hned padl do oka a můj instinkt mne nezklamal. Hledáme secesní dům a zatím žádná trefa do černého!

Pan Baršay je neuvěřitelný člověk. Vzácný člověk. Nevím jak ho mám popsat několika slovy. Takových lidí jako on je velmi málo a budou stále ubývat. Nezištný, obětavý, nadšený, se zájmem o VŠE a hlavně o přírodu, velmi přátelský, vstřícný, veselý, povídavý, šikovný skoro na vše, hlavně však na roubování, ale to jen tak mezi řečí nám ukazoval co kde a u koho narouboval.

Pan Baršay pochází ze Slovenska z Belanských Tater a sem se přiženil. Miluje přírodu a vyzná se v kytkách a ptácích. Nepochybuji, že se netrápí a i tam kde se ocitl, v Jimramově, si dovedl najít svou parketu a být šťastný.

Nejen že nás hned dovedl k secesnímu domu stavitele Veselského, ale také nás provedl zbývajícími lokalitami, které jsme ještě nepoznali, a exkurzi prokládal poznámkami o místních domech a jejich obyvatelích.  Při tom komentoval kde co a ještě občas vtipkoval s lidmi, které jsme míjeli. Inspirující člověk s energií na rozdávání…

Vím, pana Baršaye jsme viděli poprvé a neznáme souvislosti, ale já dám na svůj instinkt. A omlouvám se za ten idealizující pohled, vám, kteří jste ho „nezažili“. Jeho aura pro mne s časem nebledne, je tomu naopak.

Secesní vila stavitele Veselského, ul. Pavlovická, Jimramov

Blížíme se ke kostelu s komínem. Kostel sv. Matouše neslouží svému účelu, je rozčleněn na 4 zóny a slouží 4 chalupářům nebo jak to říci…

Kostel dala postavit v letech 1767 až 1769 baronka z Bukůvky, která žila na jimramovském panství u tehdejší majitelky Marie Antonie z Waldorfu. Kostel byl výstavný, měl dvě věže, velkou při jižním průčelí a malou věžku na hřebenu střechy. Kostel však nesloužil dlouho svému účelu, neboť byl již v roce 1783 po jozefínské církevní reformě jako nadbytečný odsvěcen a vybavení kostela bylo předáno okolním farnostem. Pro budovu kostela, která byla majetkem vrchnosti, bylo hledáno vhodné využití. Byla nabízena evangelíkům jako kostel, uvažovalo se využít ji jako sýpku. Nakonec byla budova rozdělena na čtyři části a po adaptaci využívána jako občanské byty. Dosud je však zřejmý její původní sakrální charakter. Přestože není dobře udržován, je do současné doby dominantou dolní části obce.          zdroj www.jimramov.cz

A tohle je jeden z nich…

Bizarní slepenec!

Chudák kostel a dole pan Baršay

Něco takového se hned tak nevidí!

Pan Baršay nás sám zavedl k rozpadajícímu se stavení se zarostlou zahradou situovaném na velmi pěkném místě pod svahem a vlastně i na svahu. Přivedl nás sem, protože nám chtěl ukázat podle svých slov kdysi nejkrásnější dům z celého Jimramova.Také zde pomáhal s prací na zahradě i v interiéru. Dům je již delší dobu neobýávaný a nenavštěvovaný.

Poslední etapa putování. Kolem spáleniště a místa kde hojně svého času rostla v velkém divoká pažitka (znám od nás, jen jsem nevěla jak ji pojmenovat, je hubenější a vytáhlejší a roste je krátce, ještě před vyrašením trávy, která jí později přeroste) míříme k novogotické hrobce Belcrediů.

Novogotická hrobka Belcrediů. Rod Belcrediů získal jimramovské panství v roce 1778 sňatkem Antonína Belcrediho s Marií Antonií z Freiensfelsu. Příslušníci rodu byli nejprve pochováni na starém hřbitově u kostela a poté do nové, v roce 1869 postavené rodinné hrobky.

Hrobka byla postavena na svahu Padělku asi 150 m nad evangelickém kostelem. Přístup k ní byl po cestě, lemované alejí kaštanů. Hrobka je kamennou stavbou, obdélníkového půdorysu, krytá nízkou hřebenovou střechou. Je postavena v novogotickém stylu. Nad vchodem je nápis: BREATI MORTUI GUIIN DOMINO MORIURTUR (Blaženi mrtví kteří zemřeli v pánu).

Pan Baršay nás vyprovází, směruje k náměstí a zde se loučíme. U katolického kostela, kde je dobře vidět lávka spojující bývalý hřbitov kolem kostela s novým.

… z kroniky Jimramova ….. v květnu 1981 byla při příležitosti 60. výročí založení KSČ na domě č.p. 190 slavnostně odhalena pamětní deska a busta Václavu Dobiášovi. Václav Dobiáš, který se v tomto domku narodil, byl jako student po věznění od roku 1943, v Drážďanech v dubnu 1945 popraven za činnost v pražské odbojové skupině Předvoj.
Ovšem…. kde je ta busta??? Záhada..

Kostelní ulice je podle pana Baršaye oblíbená u filmařů

A co nám tu ještě zbývá??? Domeček na náměstí, který jediný nám sem nepasuje. Je nějakej divnej ..nebo co.

Paběrky… Jimramov je plný pamětních desek. Ani jsme všechny nezdokumentovali, ale tahle je velmi neobvyklá. Patří koze zvané Kopýtko.

Rapsódie v modrém….na rozloučenou fotka s panem Baršayem. Že je to sympaťák??

a jejich metody začínají prorůstat do všech struktur naší společnosti

Manažerské metody řízení začínají opřádat i ta odvětví, kde byste to nejméně čekali.. Je to fakt otřesné. Manažeři se dnes pletou už do všeho a myslí si, že ty jejich metody, kdy si vystačí s počítačem a tabulkou vytvořenou v excelu, spasí svět. Odbornost a selský rozum  dnes nikdo nepotřebuje. Když něco hapruje, stačí jen vyhledat v tabulce to správné opatření a je to!

Tohle všechno o nich známe a víme, ale přijdou chvíle, kdy vás ty jejich metody opravdu zaskočí. To třeba když se začnou plést i do myslivosti. Podívejte se, co jsme nedávno objevili na svých toulkách Vysočinou.

V jisté vesnici jsme narazili na dva nádherné myslivecké posedy – kazatelny, připravené k instalaci do terénu. Opravdu vymazlené, však se podívejte. Nechybí ani dekorace srnčím parůžkem.

Nedalo mi to a vloudila jsem se na pozemek a podívala dovnitř. Byla jsem ohromena! Manažérská lobby už neví coby!

Rustikální prostředí, koberce a kožená pracovní křesla. Chyběl mi tam už jenom počítač, monitorující pohyb zvěře. A představuji si to tak, že jeleni by se měli hlásit na předem určených stanovištích. Ano, ve všem musí být zaveden pořádek a systém.

Co tomu říkáte??? Tyhle nové metody myslivosti jsou dnes možná ještě k smíchu, ale počkejte za pár let, až to manažeři vychytají..

trochu nepraktické, ale romantické a krásné

Lovecký zámeček poblíž Horního Bradla byl vystaven v roce 1864 Auerspergy

… a je stále na prodej. Psala jsem o něm zde: http://rozvedena.blokuje.cz/vylet-do-hluboke

http://www.rkevropa.cz/reality/chrudim-horni-bradlo-velka-stritez-kulturni-pamatka-lovecky-zamecek-z-r-1864-prodej-24000

My ho bohužel kupovat nebudeme, ale kdyby někdo známý???? Bylo by krásné tam občas zajet na návštěvu…

- téma poněkud fekální…

Vyčistit si játra je důležité pro udržení zdraví, řadu odkazů najdete na síti. My jsme očistu jater odzkoušeli především pro snížení hodnoty cholesterolu, odstranění úsad (usazenin), zátek a kaménků z jater. K tomuto účelu se používá šťáva z citronů nebo grapefruitů smíchaná s rostlinným olejem. Jistě máte zkušenost, že citron rozpouští nebo alespoň změkčí řadu různých minerálních usazenin. Olej zase způsobí silné silnou sekreci žluči, která vyloučí usazeniny do střev. Tak by se dalo velmi zjednodušeně charakterizovat použití těchto dvou kapalin. Nabídneme vám stručný návod jak na to (postupovali jsme podle předešlého odkazu, někde jsme šli vlastní cestou) spolu s našimi poznámkami a komentáři.

Předehra: Den před vlastní kúrou nejíst nic mastného a hlavně hodně ovoce, kdo vydrží jen na ovoci, tím lépe. Pít hodně vody, domácí džusy z ovoce či zeleniny, případně slabý neslazený čaj. Tyto potraviny umožní nastřádání žluče v játrech. Zvýšený tlak nastřádané žluče vytlačí více kamenů.

My jsme jedli střídmě, popíjeli jablečný džus a jedli jablka.

POZOR, následující časováni procedury je velice důležité!

1. den – do 14:00
Pijte pouze jablečnou šťávu v jakémkoliv množství, alespoň však jeden litr.

Připravte si Epsomskou sůl (síran hořečnatý heptahydrát – dostanete v lékárně) na rozpuštění, budeme ji ale potřebovat až večer. Do 1 litrové nádoby nalijte 720 ml vody, přidejte 60 ml Epsomské soli, zamíchejte a nádobu dejte do ledničky. Po chvilkách, cca 30 minut, promíchávejte slaný roztok, aby došlo k plnému rozpuštění Epsomské soli. Nádobu uchovávejte v ledničce, protože studená slaná voda se snadněji pije, ale není to podmínkou.

14:00
Od druhé odpoledne nejezte a nepijte nic víc než vodu (v našem případě slanou), ale tou nešetřete, čím více vypijete, tím lépe.  (očista střev – cca 6-8 l slané vody na člověka, to jsme vypili my).

Vyčistili jsme si střeva metodou  Sankhapraksalana http://www.zdravi-az.cz/Ocista_tlusteho_streva_02.php

18:00
Od šesté odpoledne přestaňte pít i vodu, pokud ji nutně nepotřebujete třeba na opláchnutí úst, ale pijte minimálně.

Odlijte si z rozpuštěné Epsomské soli, co máte v lednici, 180 ml a vypijte ji najednou. To je první dávka. Je vhodné ji vypít naráz, protože je dost hořká, nebo ji pit pomocí brčka, které vsunete až na za konec jazyka; tak alespoň trochu zamezíte nepříjemné chuti roztoku.

20:00
Vypijte druhou dávku 180 ml Epsomské soli. Počítejte s projímavým účinkem a pohybujte se nedaleko záchodu.

21:30
Vymačkejte si šťávu z grapefruitu, nebo šťávu z citronu, je potřeba získat 180 ml čerstvé šťávy. Na toto množství šťávy vám bohatě stačí ruční mačkátko na šťávu z citrónu.

My použili citron.

21:45
Nalijte do 500 ml lahve s víčkem 120 ml olivového oleje a přidejte 180 ml šťávy z grapefruitu, nebo citronu. Uzavřete víčko a několik minut silně, až zuřivě třeste s lahví. Smysl věci je, aby se ty dvě nemísitelné tekutiny vytvořily zlato-oranžovou emulzi s relativně dobrou chuti.

My jsme měli připraveno pro oba účastníky očisty nápoje o něco více – cca litr této tekutiny a vypili ji nadvakrát v průběhu cca 5 minut brčkem. Bylo nám z toho elixíru na zvracení, tak proto nadvakrát.

22:00
Vypijte tuto směs oleje a šťávy, při pití pokud možno stůjte a dávku vypijte nejdéle do 5 minut, ideálně naráz. Hned si jděte lehnout, pokud si nelehnete, narušíte celou čistící kúru. Čím dříve si lehnete, tím více kaménků opustí vaše tělo. Pod sebe si dejte kus igelitu a ručník, pro případ, že by vám to trochu nevyšlo, nebo lépe řečeno, že by z vás náhodou trochu něco vyšlo. Pro vyloučení kamenů jsou možné dvě polohy ležení, tak si jednu vyberte, protože po ulehnutí již se nesmíte 20 min ani hnout.

2 varianta – tu jsme zvolili my:
Lehněte si na záda s hlavou mírně zvednutou na polštáři, nohy u sebe a natažené, přiložte termoláhev, elektrickou dečku, nebo jen PET láhev s teplou vodou pod pravé spodní žebro na játra. Po ulehnutí se nepohybujte 20 minut a zůstaňte v absolutním klidu. Důležité!!! Zkuste usnout a spát.
Snažte si představit, jak se vaše játra zbavují kamenů a co se vlastně ve vašich játrech děje. Pravděpodobně celkem dobře ucítíte žlučové kaménky, jak se posunují ve žlučovodech a vycházejí z vašich jater do střev. Díky hořké soli to nepůsobí žádnou bolest a není to ani nijak nepříjemné.

My jsme zalehli do postele bez igelitu v poloze na zádech a na játra jsme si dali termofor, podle obrázku. Já jsem kúru podstoupila poprvé a cítila jsem se docela bledě. Únava, pocit lehké horkosti, malátnost. Usnula jsem i s termoforem a když jsem se náhodou probudila, byla jsem jak ve snách a v těle se to pěkně vařilo. Nicméně proces očisty jater začal až ráno.

2. den

ráno kolem 6:00
Vypijte první dávku 180ml Epsomské soli. Pokud vám není nejlépe a cítíte se slabí, tak si klidně znovu lehněte. Počítejte s projímavým účinkem a pohybujte se nedaleko záchodu.

8:00
Vypijte druhou dávku 180ml Epsomské soli. Vhodné je, cca 30 minut po vypití Epsomské soli, vypít větší množství vody, pro lepší vyplavení kamínků a toxických odpadů, které se z jater dostaly do tlustého střeva. Počítejte s projímavým účinkem a opět  zaujměte pozici nedaleko záchodu.

Já jsem se začala čistit až kolem 9. hodiny a ve dvou účastnících detoxu  to byl fakt fofr!

10:00
Start stravování začněte čerstvými ovocnými šťávami, doma dělanými, ne z prodejen (my pili jablečný džus  z krabice) a stále se pohybujte nedaleko záchodu. Za půl hodiny již můžete jíst ovoce a za další hodinu běžné, ale lehké jídlo. Například krupičnou, či kroupovou kaši z vody a s medem. Odpoledne již můžete jíst normální, ale lehkou stravu. Kolem večeře se už budete cítit mnohem lépe, téměř normálně, prakticky byste se již měli cítit zase „normálně“.

Tak jak se vám to zdařilo?
Měla jsem zpočátku obavy zda jsem učinila vše tak jak se má, vyjdou-li ze mne ty zelenkavé „kamínky“ . Musela jsem si však počkat, protože ze mne nejdříve vyšlo takové tmavě zelené vláknité smetí ve vodě, a ty kuličky až později. Kuličky nejsou tvrdé, je to vlastně takový měkký hráškově zelený kulatý chuchvalec jakéhosi gelu. Kuličky jsem neuchovávala ani nepočítala. Ani nezkoumala. Poslední ze mne vyšly ve stolici další den ráno.

Snad ještě dva dodatky. Důležité je namazat si preventivně před každým kakáním konečník mastným krémem, třeba Indulonou. A jestli do této akce půjdete, můžete se v době útrap těšit na dny následující po detoxu. Budete se cítit jako v ráji. Plni energie, radosti ze života a jako bonus přijde pocit, že jste schopni dokázat cokoli si usmyslíte. Tak tomu bylo u nás obou, shodli jsme se. Ten pocit není bohužel trvalý. Dva dny se vznášíte na obláčku euforie a pak to opadne. Ale ne zcela, jistou lehkost žití zaznamenávám i dnes, týden po experimentu…

Pro vyvážení vám zítra nabídnu návštěvu Výtvarné Litomyšle. V neděli jsem se utrhla a strávila tam celý den. A pozítří tam vyrážím znovu. S Tamarou.

hudba! zpěv! a umění!

V posledním čase trávím volné chvíle, ba i celé dny, v Hranicích na Moravě, Moravské Třebové a Litomyšli. Všechna tato města jsou lákavá, ale na kulturu a umění vede Litomyšl.

3. července, v neděli ráno jsem se prostě sebrala a na blind do Litomyšle vyrazila. Autobusem s přestupem v Proseči. Už ta jízda mne nadchla, autobusem jsem se nedopravovala hodně dlouho.. a Litomyšl  – ta potěší vždy a stále se tu něco děje.

První moje cesta vedla na Smetanovo náměstí do Íčka, kde jsem se zorientavala a rozmyslela si kam půjdu a co všechno chci vidět. Ocitla jsem se v první chvíli v pořádném chaosu a stresu. Tolik nabídek se hlásilo o slovo a já fakt nevěděla čemu mám dát přednost. Chtěla jsem vidět všechny výstavy a podívat se do nově otevřeného kostela Nalezení sv. Kříže na zámeckém návrší a vůbec do celého zrekonstruovaného piaristického areálu, jehož součástí je i revitalizovaná budova Regionálního muzea v Litomyšli (dříve piaristické gymnázium) podle projektu architekta Josefa Pleskota.

Ano, tam všude jsem chtěla jít a to ještě nebylo všechno. Dnes totiž končila Smetanova Litomyšl a v Klášterních zahradách se odpoledne bude koncertovat bez vstupenek. A to si nenechám ujít, i když ty skupiny vůbec neznám. Dámské vokální trio Prime Time Voice a Cigánski Diabli. Takže nejdřív kostel a v jeho interiéru dvě výstavy (Tvář a Andělé na návrší), poté zámecký pivovar a výstava Tohle není poezie (Zhroucení citů), přesun do Klášterních zahrad, kde bude zmrzlina, káva a další autobus tentokrát s rourou (instalace Lukáše Rittsteina vzbuzující údiv a rozpaky návštěvníků). Dále oddech a malé občerstvení v parčíku u autobusáku a Billy a opět do „Zahrad“ zaujmout místo a čekat na koncert.

NE VŠECHNO SE PODAŘILO. Však čekajíce na koncert a pročítajíce litomyšlské nabídky z Íčka napadlo mě, že se sem ve čtvrtek vrátím! Totiž každý první čtvrtek v měsíci je vstup do vybraných muzeí a galerií zdarma. A to se počítá!

Jdem na to!

Galerie ve dvoře, Váchalova 168. V Litomyšli rostou nové galerie jako houby po dešti.

Zámecké návrší – zrekonstruovaný piaristický komplex. Vlevo kolej, kde nyní sídlí Fakulta restaurování Upa (University Pardubice), na ní navazující kostel Nalezení sv. Kříže s věžemi nezvykle nakoso a barokní budova bývalých piaristických škol, nyní Regionální muzeum. Z tohoto pohledu zůstává Zámecké návrší tradiční, ale zabočíte-li podél muzea po schodech směrem k ul. Josefa Váchala, uvidíte architektonický zásah architekta Josefa Pleskota nejen do budovy, ale i do přilehlého okolí s muzeem souvisejícím.

Interiér piaristického kostela Nalezení sv. Kříže. Kostel byl vystavěný v letech 1714 až 1722 italským stavitelem Giovannim Battistou Alliprandim a po jeho smrti v r. 1720 dokončen Františkem Maxmiliánem Kaňkou. Revitalizace, léta zapomenutého a zdevastovaného kostela, v letech 2011-2014, je zdařilým dílem architekta Marka Štěpána.

V kostele byla právě zkouška na odpolední mši, a tak se mohlo jen vystoupit na nově otevřenou vyhlídku v mezivěží na průčelí kostela.

Světec na balustrádě je sv. Prokop

Panorama se zámkem

Světcem, který se nevešel do panoramatu, je sv. Václav

Pohled z vyhlídky na rajský dvůr piaristické koleje

Pohled z vyhlídky na Toulovcovo náměstí, kostel Rozeslání sv. Apoštolů, v pozadí radniční věž se zelenou kopulí na Smetanově náměstí

Jsem zpět na malém náměstíčku – piazzettě. Kolem moderní přístavby piaristické koleje vejdeme do Klášterních zahrad. Krásný městský park, který otevírá úchvatný pohled na město, vznikl v roce 2000 podle projektu Zdeňka Sendlera, Radko Květa a Václava Babky. V parku nalezneme sochy od Olbrama a Jasana Zoubkových a Židli od Magdaleny Jetelové.

V moderní přístavbě probíhá výstava grafiky Vladimíra Komárka. Plakát padá, pán vycházející ze dveří mi ho rád přidržel.

A jsme tady – Klášterní zahrady. Prostírají se mezi dvěma kostely. Nalezení sv. Kříže a Povýšení sv. Kříže. Ještě se nic neděje, jen se TO chystá a ladí.

Autobus VOLVO postavený kolem roury způsobil v Litomyšli poprask. Svědčí o tom i tři stovky podpisů pod peticí s názvem „Jen město co nemá vkus, vystavuje autobus!“ Autorem díla v Klášterních zahradách je Lukáš Rittstein, jehož dílo reprezentovalo Českou republiku na EXPO 2015 v Miláně i EXPO 2010 v Šanghaji. Pán ohmatává jeden ze dvou menhirů, které jsou součástí instalace.

Já to celé vidím jako úsměvný humbuk, nijak mne to umělecky ani pocitově nevzrušuje, jen vzbuzuje touhu to pořádně proukoumat a podívat se na videa uvnitř autobusu. To si ale musím chvíli počkat. Otevírá se až ve 12.00 hodin.

Lukáš Rittstein Tour 2010, menhiry Zpátky do kamene 2012.

Autor nazval toto dílo „antropologickým putovním monumentem“.
„Přestože výhled ze sedadel je velkolepý, řízení je cestujícím skryto. Smysl a cíl našeho dočasného výletu na planetu Zemi je neznámý,“ uvedl Lukáš Rittstein k dílu, které bylo dosud vystaveno pouze na střeše galerie DOX Praha a v Neue Albertina Galerie v Drážďanech v konfrontaci se starými antickými sbírkami.

Už sedím uvnitř a průvodkyně oznamuje že videa Barbory Šlapetové „Náčelník nepřistupuj blíž zve astronauta Leroye Chiaa k výměně zkušeností z létání do nebe.“ nefungují. Na díle se podílel jako kurátor i Lukášův otec – známý výtvarník Michael Rittstein. Bohužel bez toho videa je ta socha teda poloviční….

Dalším mým kulturním počinem byla návštěva výstavy Tohle není poezie (Zhroucení citů), Poprvé je vystavena část soukromé sbírky olomouckého právníka a investora Roberta Runtáka jako hlavní bod letošní Smetanovy výtvarné Litomyšle, která již od roku 2005 doprovází zdejší festival klasické hudby.

Výběr zaměřený na figurální motivy sbírky je rozdělen tématicky do tří celků, místností, z nichž každá je symbolizována příslušnou hudbou, umocňující emotivní zážitek. Byla jsem na výstavě zcela sama, a tak jsem se mohla nerušeně kochat. Bylo na co se dívat, a tak jsem se spontánně rozhodla, že se sem ještě jednou – ve čtvrtek – vrátím. Zatím se mrkněte na 3 fotky, každá je z jiné sekce.  Nahoře: Michal Cimala „Apollon a Dafne“

Druhá sekce, socha Michala Gabriela (muž s gepardem) se dívá na obraz.

Ukázka z první sekce, kam se dostanete po linii 3, 2, 1.

Popisky budou zde postupně zítra….

Po prvotním nadšení klavíry ve veřejném prostoru ignoruju. Kromě jedné výjimky v Hranicích jsem neslyšela hrát HUDBU. Hlavně maminky se tu tetelí radostí nad svými malými potomky provozujícími tu pokleslé umění. Souhlasím s obyvateli Hranic na Moravě, kteří si stěžovali na neustálé hudební emise zejména Pro Elišku v tisíci a jedné variaci. Klavír přestěhovali před radnici, kde snad nikdo nebydlí. V Litomyšli jsou klavíry dokonce dva. Jeden ve vstupním zámeckém „podloubí“ a druhý na autobusovém nádraží. Tam se zvláště vyjímá. Posedávají kolem něho různí lúzři a poblíž pospával u koše na odpadky na chodníku bezdomovec. Mrtvý snad nebyl. Kulturní paradoxy.

Havlovské reminiscence nemají konce. Adorace tohoto člověka už má charakter zneužívání a devalvace jeho jména. Nevím, ale třeba takováto chudá lavička je levnější variantou Šípkova projektu Lavičky Václava Havla, pro města do 20.000 obyvatel.

Je to trochu jinak. Autorských laviček naleznete po městě víc a nazývají se Lázeňské lavičky (Litomyšl jsou „Lázně ducha“) a je to také projekt – ta havlovská, slovutná, na prominentním stanovišti před zámkem, na kterou se skoro ostýchám usednout svým obyčejným zadkem – a nejsem možná sama, je jen jednou z nich. Na ostatní se můžete podívat zde

V Kláštěrních zahradách piaristického řádu sedím a čekám na hudební produkci. Fotografuji věže kostela nalezení sv. Kříže. Pokud se zajímáte o detaily – počet piaristů v řádu atd.., jejich žádost o navrácení majetku v Litomyšli, včetně tohoto kostela, na internetu odpověď naleznete.

Vokální trio Prime Time Voice – Dana Šimíčková , Taťána Roskovcová a Marta Marinová
“ Jsme jazzová vokální kapela, která se díky jednolitému aranžérskému rukopisu nemusí ve výběru písní omezovat na jediný žánr.
V repertoáru máme (nejen) filmové a (nejen) swingové (a nejen) hity – některé písně se dle našeho mínění totiž hity teprve stanou…..
A u toho my rozhodně chceme být! „

Rozhodně je příjemné poslouchat jazzovou trojici šaramantních dam a jejich standardy či světové evergreeny, jak bych tak řekla. Je to takové milé ale důrazné kavárenské ševelení, ve vší úctě ke všem vynikajícím zúčastněným,  pro tu nejvyšší a nejnáročnější společnost.

Cigánski Diabli – slovenská kapela existující od roku 1991 mne překvapuje svým nasazením a ďábelským tempem. Hrají také různé standardy, ale divočejší. Bizet – předehra Carmen, Montiho Čardáš a další kousky si už nepamatuji. Jsou divocí a strhující. Pozornost na sebe poutá cimbalista Ernest Šarközi, primáš Štefan Banyák a zejména violoncelistka a zpěvačka Silvia Šarköziová.

Silvia Šarköziová je manželkou cimbalisty

Primáš Štefan Banyák nejraději jí morčacie prsia Gordon Blue v zemiakovom cestíčku, s hranolkami a tatárskou omáčkou, Silvia Šarköziová parené buchty a špagety Carbonara a kontrabasista Róbert Fehér má rád francúzskou a čínskou kuchyňu. To jsem se dočetla mimo jíiné na jejich stránkách.

Ernest Šarközi v akci

  Violoncellistka Silvia Šarköziová je dáma s nepřehlédnutelným charisma. Před začátkem koncertu se prošla v černé minisukni a růžových prokrajovaných kozačkách s křídly a vysokým podpatkem areálem a rozhodně nikoho z nás nenechala na pochybách, že se zde neprochází jen tak někdo! Doprovázel jí manžel a také jeho perzóna tento fakt potvrzovala. Ještě jsme nevěděli, kdo to je, ale tak nějak tušili, že jsou to ti cikánští ďáblové. Dlužno říci, že na takovou okázalou prezentaci Silvia Šarköziová rozhodně koule má!

klobásy, tábor hrůzy, Murgaš, Přístav atd…

Návrat do 9. července 2016… Naše první letošní Balda a první uzená žebra.. ó jak by se to chtělo napsat, ale s těmi žebry to tentokrát nevyšlo. A to jsme si plánovali dát si u Přehrady pořádně do nosu. 3 porce žeber, abychom si užili. Bohužel STAŠOVSKÝ OKOUN byl malý závod. Žebra se neudila, polévka nevařila. Grilovala se pouze krkovička, ale když jsme dorazili my, zbyla na nás už jen klobása.

Klobása za 40 s vlastním pohankovým chlebem. Nepomohlo. Stejně nám ta tučná pochoutka nadělala v břiše pořádnou paseku. Zabral až půllitr kofoly na Baldě v kiosku.

Máme to tam rádi. Tentokrát nebylo moc dobré počasí, tak jsme šli cestou okouknout místní koupaliště ve spodní části zahrádkářské kolonie. Koupaliště jsme ještě nefotili, ale jinak to dnes flákáme. Moc čísel nám do deseti výletů nechybí, a tak jsme nafotili už kde co. Klobásy a koupaliště ještě ne.

Prázdné koupaliště v Poličce. Dnes je docela zima, a tak je zde pouze perzonál. Brána je ale otevřena, co kdyby přijel zájezd otužilců!

Takový obrovský bodlák jsem ještě nikdy neviděla. Je planý a jmenuje se Ostropes trubil. Já měřím 164 cm a ten bodlák, vyznačující se hrubými, ostnatými bíle vlnitými listy a stonky (wiki) mne o dost převyšuje.

První z rybníků

Přejdeme louku podél lesa a už nýs vítá známý areál. Ceny jsou vystaveny, hospůdka otevřená, rybáři soutěží.

Už se jen tetelíme při pomyšlení na uzená žebra…

Dnes se tu něco bude dít! Vítají nás břízky s fáborky a od 16.00 zde bude pro veřejnost uzavřeno. Co se asi chystá?? Oťukávám pořadatele a on že rybářsjké narozeniny. Vida, a já myslela že svatba..

Centrální rybník Přehrada, kde se soutěží a hospůdka je otevřená každý den.

Ještě jednou to samé

Pohled na ten samý rybník z opačného konce

Poslední z trojice rybníků zvaných Přehrada. Zde uhýbáme ostře doleva svahem hore a po silnici míříme na Modřec (obec bývalých Sudet)

Podél silnice kvetou bílé máky a kolikrát nás za ty 2-3 km cesty do obce nemine ani jedno auto. Zato kola jó. V této zapadlé obci, kde končí silnice, je totiž cyklistická hospoda. Miláček pronesl při pohledu na rozlehlý lán, sbíhající se na obzoru do nepřerušované běloby, dialektický zákon kvantity a kvality: Navršená kvantita dává novou kvalitu.

Cestou na Modřec. Mnohokrát focené staré deformované kmeny švestek. Nechtějí to vzdát a silničáři to zatím neřeší…

Nízko letící vrtulník si nás prohlíží….

Záběry jsou focené směrem zpět k Poličce, to jen pro pořádek…

Modřec, jeden ze tří „křížků“. Na začátku, pak tento Svatý Jan z kamene vytesán, a poslední na konci obce cestou k lesu.

BINGO!!! Konečně jsme v pravý čas na správném místě! Ta příšerná rozdrbaná bouda se sprostými obrázky a strašidelnými nápisy patří k dětskému táboru!!! Jen jednou jedinkrát jsem s obavami šla ji prozkoumat a měla jsem pocit, že vevnitř musí být ne jedna mrtvola, ale nejméně dvě! Tak to místo a ta bouda působily strašlivě… no potěš koště… a teď to slouží dětem.

U řeky u říčky, třepotá se prápor, stojí u té říčky pionýrský tábor,
to je přece správná věc, pionýrský tábor.
Svolává nás trubka k čtvrthodince ranní, jen pionýr Péťa nechce cvičit s námi,
to je přece špatná věc, nechce cvičit s námi..

Příchod do táboru hrůzy

Zdráhám se uvěřit, že se jedná o toalety a improvizovanou sprchu. K těmto budkám jsem si nikdy netroufla jít, ale jsou užívané, je k nim vykosená stezka. Neuvěřitelné!!

Bouda – snad kuchyň a sociální zázemí pro děti…

Opodál stojící auto zapřené o kolík jen dokresluje bezútěšnost tohoto místa. Ještě bych doplnila tento seriál o žánrový obrázek, který se nám naskytl cestou podél této lokality. V zákoutí tábora se oháněl mohutnou sekyrou zvanou kalač hoch ve věku tak kolem 10-11 let a v jeho bezprostřední blízkosti se „batolil“ malý chlapec. Na to se nedalo fakt dívat…

Meta dosažena – Balda s léčivým pramenem a otevřeným kioskem. Bude to tak po celé prázdniny nonstop. A 7. 8. v neděli je zde pouť a bude otevřena kaple zasvěcená Panně Marii Sněžné.

Obdivuji traktůrek. Tovární výroba, traktůrek pochází ze Slovenska a jmenuje se Murgaš. Hovořím s hrdým majitelem tohoto viditelně opečovávaného stroje s dvěma klaksony. Pán je pyšný na účast traktůrku na traktoriádě (už nevím kde, ale to číslo je na korbě stále – 53!!). V bahnitém terénu a silné konkurenci skončil na 2. místě. A když traktůrek odjížděl, zatroubil na nás pro radost z obou klaksonů..

A na závěr ještě jednu domněnku. Několikrát jsem zde zmínila kultovní postavu Rybářského sdružení Vysočina – pana Gazdu. Domníváme se, že ty narozeniny zde odpoledne slavil on a byly 72! Ale není to jisté, jen tak usuzujeme z několika indicií.

A na úplný závěr doplňuji zprávu o Přístav!! Poprvé jsme ho navštívili a dali si něco pořádného k večeři. Je to jiné a kdo pamatuje starý bufítek a jeho hosty, musí být zklamán, ten pábitelský pel je fuč. Ale kdo bufítek nepamatuje, zklamán není. je to tu docela hezké, čisté a nové. Vylepšené. Hromada jídel na výběr, i pro nás. A pochutnali jsme si. Je tu narváno a kdo si chce romanticky posedět na terase u rybníka, musí zarezervovat.

Více o Baldě třeba zde (jedná se o výběr textů a fotek, na blogu se této lokalitě věnuji pravidelně)

http://rozvedena.blokuje.cz/neni-od-veci

http://rozvedena.blokuje.cz/novy-rok-2013-na-balde

http://rozvedena.blokuje.cz/na-zebrech-v-policce

http://zuzizuzi.rajce.idnes.cz/Balda,_Sudety,_Hrebecsko,_cestou_z_Policky/