Pomož si sám, neboť nelze doufat, že se to spraví samo…

Naše klouby už ledacos zažily a určitě by si zasloužily regeneraci chrupavky. Jsem adaptibilní typ, a tak se snažím co to jde – nestěžuju si, přizpůsobím se a doufám v zázrak. To ale bylo předtím než jsem se potkala s expertem Miláčkem.

Miláček je vědec a vědecké metody aplikuje i v běžné životní praxi. Když je nějaký problém, soustředí se na jeho zkoumání.  Na internetu se ponoří do zatím zachumlané a stěží proniknutelné pavučiny. Čte texty, diskuze, sleduje videa, a to i v angličtině. Když se motanice rozplete, zjednoduší a vyjasní, určí Miláček priority a nastaví procesy. Takže to, co vám nyní předložím nejsou nějaké bláboly šíleného vědce, ale částečně ověřené metody. Ještě nejsme totiž  na konci. Ale jeví se to velmi slibně.

Zcela náhodou mi lékař zjistil v koleně artrózu 2-3 stupně. Omletá chrupavka, vápenaté nárůstky. Také pata na pravé noze zlobí, ostruha, potvora. Před cca 6 lety jsem to natvrdo rozchodila, aniž bylo nutné ozařování nebo cokoli jiného, a nyní se ta bolest a kulhání částečně vrátila. Takže jsem na sobě začala makat.

Před chvílí jsem souhrn doporučení posílala kamarádce a nic mi nebrání podělit se s našimi metodami i na blogu. Texty, na které odkazuji zároveň i kopíruji, neboť se mohou s časem ztratit…

1.  Na zpevnění chrupavky užíváme ALAVIS TRIPLE BLEND – komplexní výživa kloubů pro koně. Nebojte se toho, výsledný efekt je ověřený mnoha sportovci i nesportovci.. Je to velmi účinné. Kůru provádíme 2x do roka, vždy tříměsíční. Užívat, jak stojí v návodu – dávkování pro hříbata do 100 kg, podle váhy člověka..je to přesně tohle balení:
   https://profizoo.cz/eshop/ostatni-zvirata/kone/vitaminy-a-leciva/alavis-triple-blend-700-g?gclid=Cj0KEQiA_fy0BRCwiLaQ5-iFgpwBEiQA884sOYvLtuHo9ePzcm1zztMYZgZTlH-t91UVBvpWzoZIocgaAmMP8P8HAQ 
2.  Dále si vyrábíme ŽELATINU, to můžete celý rok, žádné vedlejší účinky nehrozí, jen ty pozitivní, poučili jsme se zde:

Existuje velmi jednoduchý, rychlý a levný recept na odstranění bolesti zad, kloubů a nohou a to během jednoho měsíce pravidelného užívání obyčejné želatiny. Lidé, kteří tento recept vyzkoušeli dokonce pocítili ustupující bolesti již během prvního týdne. Pokud máte podobné problémy s bolestmi v kloubech, zádech, nohou nebo krku, je tento recept určen právě vám nebo vašim přátelům a rodině.

Recept jsme si upravili, aby byl přípravek chutnější:

Rozmixujeme nejprve 2 banány, pak přidáme do mixeru 250 g tvarohu, trochu kakaa, skořice, medu a olivového oleje a znovu rozmixujeme. Na začátku můžeme přidat 1 dcl vody pro lepší tekutost a snadnější mixování.

Ve 2 dcl horké vody rozpustíme 1 balíček želatiny (od firmy Natura nebo Labeta), přilejeme do rozmixované směsi a promícháme. Uložíme pro ztuhnutí do ledničky. Konzumujeme (2 osoby) po dobu 2 dnů. A jedeme nanovo….

3.    A tohle je další vychytávka,  Je to pracnější, ale určitě účinné pro zdraví na více frontách -  KŮRA PRO ODSTRANĚNÍ VÁPENATÝCH USAZENIN Z KLOUBŮ

Odstranění vápenatých usazenin z těla česnekem a citrónem - Prof. Gerd Unterweger

Jsou-li cévy v mozku a srdci zvápenatělé, pije se denně 0,2 cl (malý panák) výtažku z asi 30 oloupaných stroužků česneku a 5ti malých, nakrájených a neoloupaných přírodních citrónů (bio).

http://www.decodoma.cz/Zatezove-pasy-2-ks-hmotnost-2-kg.html

a ještě odkaz na video, kde jsme okoukali komíhání… je sice v angličtině, ale i jazykově nevybaveným poslouží svou názorností.

Nezištně jsme se s vámi rozdělili, ale neručíme za škody vzniklé nesprávným použitím našeho manuálu. Rozhodně by měla v jednom šiku s těmito opatřeními následovat i pestrá strava a případné snížení hmotnosti jedince na ideální BMI …

6. 4. 2014 / Neděle:  Lyon – Perpignan /Odpočívadla Tour

Odpočívadla Tour – Odpočívadla mezi Lyonem a Perpignanem jsou okouzlující, snad na každém třetím až pátém kilometru. Všechna měla svůj název a my měli co dělat, abychom na každém nezastavili a neprozkoumali jeho taje a krásy.. zastavili jsme „pouze“ čtyřikrát a vždy jsme si to užili.. Neporovnatelné s Německem. Natož s Českem…

Dnes nás čekal průjezd Francií dálnicí A75.  Vypsali jsme si mosty, viadukty, tunely a průsmyky a moc jsme se těšili…

Zrada navigace nás však zavedla na jinou trasu, než jsme mínili absolvovat, ale nelitujeme. Projíždíme půvabnou a pestrou krajinou a nejen to. Obdivujeme i přírodní prostředí v bezprostředním okolí dálnice. Parková úprava jako od zahradního architekta. Míjíme v rychlém sledu kvetoucí stromy a keře v různých kombinacích barev a tvarů a nemůžeme se toho pohledu nabažit. Ano, zde ve Francii nelitujeme peněz zaplacených na mýtném. Jízda po dálnici je požitkem. I my jsme si ji užívali a do Perpignanu dorazili až v 19 hod. V hotelu Premiére Classe jsme se opět nedomluvili anglicky ani něměcky. Ubytování jsme si zajistili kreativním pantomimickým výkonem, stejně jako vloni v Besanconu. Platili jsme v hotovosti, když recepční neměla nazpět, zaplatili jsme kartou. Hotovost, kterou jsme jí dali nám však nevrátila. Nastalo obtížné vysvětlování, nakonec si vzpomněla. Ubytování bylo výrazně levnější než v Lyonu a možná to bylo důvodem, že zde byli ubytováni i různé „živly“. Po této zkušenosti již služeb Premiére Classe nebudeme využívat. – Jsme si slíbili, ale dodržet tento slib bylo obtížné … někdy to prostě zase jinak nešlo.

Zde jsme nocovali – Lyon

Na mapě je dobře vidět, jak jsme se sekli. Plán – z Lyonu vlevo do Clermont-Ferrand a poté k jihu nám nevyšel; trasa naší „náhradní Odpočívadla tour“ vedoucí po Sluneční dálnici A7 je vyznačena čárkovaně. (- Však dali jsme to cestou zpět. Dočkáte se.)

Dálnice A7 je hlavně využívána pro dopravu ze severu Francie, Belgie, Lucemburska a Německa směrem na Marseilles, Provence, Středozemní moře, Itálii a Španělsko. Francouzská vláda doporučuje oddech po dvou hodinách řízení auta. Aby toto řidičům umožnila, je A7 vybavena mnoha malými i velkými odpočívadly pro příjemné strávení odpočinku před další jízdou. Na některých z nich jsme se zastavili (ale kdyby byl čas prozkoumáme všechny):

1. Montelimar – jedno z největších odpočivadel v Evropě. Restaurace, McDonalds, místa pro pikniky v lese, parkující auta se rozmísťují do oddělených „hnízd“ citlivě zasazené do přírody, most pro pěší spojující odpočivadla na obou stranách dálnice, propagovaným výhledem na atomovou elektrárnu, s krásnou freskou na chladící věži. Pyramida, amfiteátr, vybavení pro karavany, toalety čisté, zdarma.

Rozsáhlé dálniční odpočívadlo Montelimar nás nadchlo…

Je velmi rozsáhlé…

a každý si najde svůj koutek..

Pohled z vyhlídky zpět k dálnici

V dáli na nás vykukují chladící věže atomové elektrárny Cruas a vápencový lom sloužící přilehlé cementárně

Na jedné z věží objevujeme monumentální malbu…

Pyramida na odpočívadle, v pozadí vápencový lom – ten už jsme viděli na předchozí fotce

Fotíme se na pyramidě a okukujeme vše kolem. Součástí velkoryse navrženého odpočívadla je i otevřený amfiteátr

Pohled z opačného gardu – z amfiteátru na pyramidu

LE VERSEAU – Vodnář – tato monumentální malba je nejrozsáhlejší v Evropě a možná i na celém světě… Tvoří svým způsobem milník pro milióny cestujících na dálnici A7 a rovněž v blízkosti vedené rychlostní železnice TGV.

Atomová elektrárna Cruas byla vybudována v letech 1978 – 84 v blízkosti města Montélimar. Má 4 reaktory, každý o výkonu 900 MW. Spotřebu elektrické energie v celé Francii pokrývá ze 4 až 5 %.

V r. 1991 majitelé rozhodli o nástěnné malbě na chladící věže na téma ekologie. Jako autor byl vybrán Jean-Marie Pierret v té době již známý svou malbou hrázi přehrady Tignes Dam. Malba byla nazvána Aquarius – Vodnář.  Odráží symboliku dvou živlů  -  vzduchu a vody, které elektrárna díky své technologii ochraňuje.  Byla odhalena v r. 2005. Práce trvaly 8000 hodin, pracovalo na ní 9 horolezců a bylo při nich spotřebováno 4000 litrů barev. Jedná se o největší nástěnnou malbu v Evropě.

2.     Další zastávkou bylo odpočívadlo nazvané Brána slunce – podle obrovské dálniční sochy, monumentálnější než sochy Kotrbovy, dominanty odpočivadla

Přečetli jsme si, že tento monument je vyroben z několika druhů žuly – granitu a jiných výrazně texturovaných kamenů, autor Ivan Avoscan

Odpočívadlo je docela malé, jakoby zde to hlavní byla Brána slunce

Obcházíme, okukujeme a fotíme. Jsme tu sami

Sochař Ivan Avoscan (1928-2012), byl profesorem na Národní škole výtvarných umění v Lyonu

Jeho díla si můžete prohlédnout zde: https://www.google.cz/search?q=ivan+Avoscan&num=100&safe=off&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwjDgsGagrzKAhUCkCwKHZpbCPYQ_AUIBygB&biw=1252&bih=554

Zajímavostí je, že v roce 1968 se Ivan Avoscan zůčastnil mezinárodního sochařského sympózia v Hořicích – zde autor i jeho socha

3. Pumpa (tak jsme toto odpočívadlo sami nazvali, název už bohužel nepamatujeme, ale zkusíme dohledat) – obrovská kapacita toalet (30-40 kabinek), bageta křupavá – Zde jsme nefotili, protože jsme zastavili jen na občerstvení a oddych stejně jako další kvanta cestovatelů. Toto odpočívadlo bylo takové supermarketové. Skvěle posloužilo svému účelu, ale příroda se tentokrát nekonala… a žádné bagety v celofánu, jen ty čerstvé a křupavé…

4. Další skvostné místo pro unavené řidiče s krásnými výhledy do krajiny (také se pokusíme název dohledat); členité, stupňovité, ne tak rozsáhlé jako Montelimar, sevřenější; přírodní komponovaný park s citlivě zasazenými lavičkami, zídkami. Radost posedět a pohlížet do kraje.

Zastavili jsme vlastně jen na čůrání, ale v konečném důsledku jsme zde strávili více jak hodinu svého drahého času a stále se nemohli odtrhnout od pestrého prostředí a výhledů do kraje v pozadí už s Pyrenejemi.

Vjezd z dálnice na odpočivadlo

Horní etáž

Kamenné posezení

Nádherné výhledy..

Zídky a lavičky, vše tak malebné a čisté..

Neodolali jsme a zamířili i trochu do krajiny…

Už jsme zase zpátky a fotíme další lavičku. Každá je jiná…

Opravdu… nic se neopakuje

Fascinuje mne čistota na toaletě. Vše je dokonalé, ze zdí nevyčuhuje nic, co by se dalo pokazit nebo odcizit, pravidelné návštěvy úklidové firmy (auto VINCI http://www.vinci-autoroutes.com/fr/conditions-circulation). Přijede obsluha a celou kabinku vysprchuje, doplní zezadu co je potřeba. Vše je uzpůsobeno této formě očisty…

Dva záběry z cesty

Více o  dopravní tepně A7 naleznete na http://www.abelard.org/france/motorway-aires13-a7.php

Přehled celé naší cesty zde, tak se mrkněte na co se můžete těšit.

Upnu nyní všechny síly na dokončení této barcelonské anabáze. Už je načase se pohnout !!!

7. 4. 2014 / Pondělí: Perpignan – La Pobla de Lillet – Barcelona  / Gaudího zapomenutá zahrada Artigas

Tento den nás čekalo jen 270 km z Perpignanu do Barcelony. Zvolili jsme cestu s přejezdem Pyrenejí, abychom v La Pobla de Lillet navštívili zahradu Artigas (žlutý praporek) projektovanou Antoni Gaudím.

Z Perpignanu jsme vyjeli po „dálnici“  N116 do Andory.  V uvozovkách proto, že se fakticky o žádnou dálnici vlastně nejednalo… Postupně jsme vystoupali až do výšky kolem 1600 m nad mořem, „dálnice“ se postupně zužovala, klikatila a stoupání bylo stále strmější, ale všichni řidiči jeli rozvážně. Na naší úrovni jsme viděli sněhem pokryté svahy Pyrenejí. Projížděli jsme malebnou horskou krajinou s řídce se vyskytujícími malými vesnicemi i malými městečky s lyžařskou infrastrukturou.

Malebná sídliště…

Tajemné hradby…

I tuto náročnější cestu jsme zvládli bez problémů. Ostatně do stejné výšky lze vyjet i  vlakem  Train Jauné (Žlutý Vlak). Ten má nejvyšší stanici ve výšce 1593 m (nejvýše položená vlaková stanice ve Francii http://en.wikipedia.org/wiki/Ligne_de_Cerdagne).

Z Mont Louis, kde jsme této výšky dosáhli, jsme klesali do údolí kolem městečka Puigcerda a 5 km dlouhým tunelem del Cadí  (červeně zvýrazněným na mapce) pod Serra del Cadí (http://en.wikipedia.org/wiki/Cad%C3%AD_Tunnel, http://www.youtube.com/watch?v=O94P01M9hQ8&html5=1, http://www.youtube.com/watch?v=iGo91Sr614k&html5=1)  jsme projeli do Španělska.  Cesta byla plná nádherných vyhlídek, obloha blankytně modrá, ale v hlavě nás velmi dlouho doslova strašilo neuvěřitelné zjevení staré ženy, kterou jsme míjeli v Mont Louis. Stařena měla tmavou a vrásčitou pleť a naprosto bizarní oděv a čepec pestrých barev. Jako kdyby se vynořila z hlubin středověku… neidentifikovatelné, nezařaditelné…

Pyrenejím vstříc!

Na vrcholu. Pak už jen klesání..

Vrcholové silniční panorama

Rychlá fotka před tunelem del Cadí

Natěšení na zahradu Artigas jsme dorazili do La Pobla de Lillet, malého ospalého horského městečka, v jehož blízkosti se jmenovaná zahrada nachází.

la Pobla de Lillet – most z 15. století s nezbytnou katalánskou vlajkou. Hrdí Katalánci věší vlajku vždy a všude.. doma z okna, z kdejakého balkonu a nechybí ani ve veřejném prostoru

Po organizační stránce jsme byli jsme dobře připraveni. Věděli jsme, že zahrada není otevřena po celý rok, ale v informační kanceláři lze vyzvednout klíče a prohlédnout si ji. Navíc jsme napsali mail o našem příjezdu do kanceláře odpovědné za provoz zahrady se žádostí o podrobnější informace. Odpověď nedošla, ale nepokládali jsme to za důležité.

V oné městské informační kanceláři nás však místní úředník poslal do kanceláře turistické (údajně vzdálené 5 min chůze), kde nám klíče vydají. Po dvaceti minutách ostré chůze jsme tam fakt dorazili a zjistili, že turistická sezóna  začíná za čtrnáct dní a do té doby nejsou žádné služby poskytovány.

Informátora jsme svorně nazvali kokotem a rozhodli se nevracet. Nýbrž pokračovat pěšky do té ospalé díry po kolejích turistického vláčku, zde majícího svou první nástupní stanici, až na konečnou v cementárně se zastávkou v zahradě Artigas,  a kam to půjde vniknout, vnikneme ilegálně.  A tak se také stalo.

Aby bylo jasno… pobybujeme se v liduprázdním údolí významné katalánské řeky el Llobregar mezi městečky – la Pobla de Lillet a Castellar de N’Hug. Jdeme po kolejích turistického vláčku, které končí v místě bývalé cementárny Asland (Clot del Moro), dnes Muzea cementu. Vláček staví samozřejmě i u zahrady Artigas.

Jak se sem Antoni Gaudí, barcelonský patriot, vlastně dostal… Je to jednoduché – Eusebi Güell, jeho barcelonský celoživotní přítel a mecenáš, vlastnil jmenovanou cementárnu a Gaudího pověřil návrhem obydlí – chaty (Xalet del Catllaras) pro techniky a zaměstnance uhelného dolu zásobujícího provoz cementárny.  Joan Artigas (zahrada!), textilní průmyslník, byl Güellův přítel a Gaudí u něho, v la Pobla de Lillet, v době svého krátkodobého pobytu zde – v roce 1902-1903)  bydlel.

Jdeme cestou bývalé železniční vlečky patřící původně cementárně, dnes turistům…

Přišli jsme o 14 dní dřív..

Nevadí, jsme naštvaní a odhodlaní ke všemu. Jdeme dál!

Vracíme se po kolejích do la Pobla de Llilet

Jaro v Pyrenejích

Jsme za městem na místě zvaném Font de la Magnèsia; na snímku bývalá textilka Artigas, dnes papírna. Pěkně to tu smrdí a hned vedle jsou Gaudího zahrady…

Mylně jsme se domnívali, že je zde třídírna odpadu. To kvůli tomu zápachu… však papírna se asi vyznačuje tím, že smrdí jako čert, což jsme si museli dodatečně ověřit.

Vlaková zastávka Jardins Artigas.

Soutěskou se blížíme k cementárně

Jsme na konečné – MUSEU DEL CIMENT ASLAND, DE CASTELLAR DE N’HUG!

Jsme tu správně, ale nadšení se zatím nekoná. Abychom si vychutnali ten správný surrealistický pohled na bývalou cementárnu zasazenou netypicky do svahu, museli bychom vystoupit na svah protější…

To je pohled, který nás sem přilákal..strašidelný vzhled částečné ruiny umocňuje pocit opuštěnosti a zmaru, který na člověka z fotky padá. Zároveň mne ale ta děsivá krása podvědomě přitahuje a tak jsme zde, abychom tu atmosféru zažili na vlastní kůži…

Ještě historický snímek cementárny a vrátíme se do zahrady Artigas

Zahrada Artigas

Takto je nazýván park – rodinná zahrada v blízkosti městečka la Pobla de Lillet v Pyrenejích (cca 130 km od Barcelony) . Byla navržena modernistickým architektem  Antoni Gaudím a vybudována v letech 1903 – 1910 (data a délka budování se různí, 7 let je maximum, „standard“ 2 roky). Gaudí sám tuto zahradu v celé své kráse neviděl. Podle pověstí pobyl v této divoké roklině hned vedle průmyslníkovy textilky, kterou protéká bystrý tok řeky Llobregat, pouze dva dny. Nakreslil skicy zahrady a povolal dva dělníky z barcelonského parku Güell. Ti zaučili místní dělníky a za dva měsíce odjeli zpět do Barcelony.

Informace o historii zahrady se různí, a tak mé volné vyprávění berte prosím s rezervou. Ve všech případech jsou však fakta spojena s  Joanem Artigasem. Ten údajně požádal Antoni Gaudího v roce 1903, kdy právě začal práce na na parku Güell, aby navrhl zahradu  na jeho čtyřhektarovém pozemku na strmých březích řeky Llobregat. Stalo se a po smrti investora pokračoval ve stavbě zahrady podle Gaudího náčrtků jeho syn. Je smutné, že na konci občanské války, v roce 1939, při požáru továrny shořely i Gaudího skicy.

Investorův syn  Joan Artigas i Casas zemřel v roce 1934, o dva roky později vypukla občanská válka, v roce 1939 zasáhl továrnu a její okolí požár.  Zahrada byla opuštěna a pustla.V padesátých letech se rodina Artigas přestěhovala do Barcelony a zahrada zůstala nepovšimnuta až do roku 1971, kdy se o nich dověděl R. Bonamusa (dopisovatel listu  El Correo Catalán) od zedníka Valentí Rovira, který se na jejich stavbě podílel v mládí.

Vlna zájmu o zahradu Artigas se však skutečně zvedla až po publikaci plánu zahrady studentem Gaudího katedry Barcelonské polytechnické univerzity.  V roce 1992 byly vypracovány nové plány v duchu architektova odkazu za použití moderních technologií a zahájeny práce na revitalizaci zahrady pod vedením zmíněné Gaudího katedry. Původní sochy, které se nezachovaly, jsou citlivě nahrazeny novými. Jsou dílem  Ramona Millet i Domènecha a nikdo nemá důvod pochybovat, že se jimi chtěl sochř zviditelnit. Naopak. Celá zahrada vzdává hold svému původnímu tvůrci – Antoni Gaudímu.

Pravý břeh řeky – vyšlápli jsme si až na vrchol svahu. Jaro se klube ze zimního spánku, proto máme pěkný výhled na protější svah. Ten je využit pouze k dlouhému sestupu od turistického vchodu do údolí řeky. Rodina vstupovala do zahrady od továrny.

Zahrada leží na obou březích řeky. Architekt se přizpůsobil místním podmínkám – využívá specifický terén a nezavléká do zahrady exotickou vegetaci. Přírodu Gaudí doplnil můstky, sloupkovým zábradlím, lavičkami a altánky, z nichž můžete obdivovat nekonečné proměny proudící vody. V barcelonském parku Güell estetickou funkci zastávají ve velké míře barevné mozaiky, v zahradách Artigas však dal Gaudí přednost intimitě a střízlivosti. Na návštěvníka působí krása vody, kamenů, zeleň stromů a keřů.

Pohled od vchodu na protější svah s vyhlídkovým altánem, v pozadí bývalá textilka pana Artigas

Pod sestupovým schodištěm máte dvě možnosti. Přejít obloukový most a zkoumat terasy, schodiště a vyhlídky protějšího břehu nebo se dát doleva a prohlédnout si levý břeh řeky, který je upraven do roviny.

Vybrali jsme si rovinatý levý břeh řeky. Nepříliš široký parkový pás s několika odpočinkovými místy je oddělen od říční soutěsky sloupkovým zábradlím.

0bloukový most přes řeku – jedna z dominant parku. Přejdete a na jeho konci vás čeká několik překvapení

Ano, jsou zde skulptury ženy a muže z oblázků s košem hojnosti. Jak jsem již uvedla nejsou dílem Gaudího, ale současného sochaře Ramona Millet i Domènecha. Původní sochy se nezachovaly ostatně ani nákresy. V pozadí vyhlídkový altán nad údolím – gloriet.

Vlevo sestupové schodiště vchodu do zahrady, obloukový most s oblázky zpevněnými betonem, sloupkové zábradlí a rovinatá část zahrady na levém břehu horské řeky la Llobregat

Obloukový most, vlevo kamenný muž, naproti němu kamenná žena

Bezprostředně za mostem si můžete zapiknikovat!

Obrázky mám zpřeházené, tím lépe udržím vaši pozornost . Zde vidíte druhý most přes řeku. Smělý oblouk míří ke kamennému glorietu. V pozadí mohutná vyhlídková výspa připomínající mi kdovíproč jakousi loď…

Levý přeh, úplný konec zahrady a jiný druh zábradlí…

Původně byl jediný vstup do zahrady přes můstek vedoucí k umělé jeskyni s fontánou. Jeskyně má rozlohu 6 x 2 metry a byla vytvořena z velkých balvanů. Má dvě „okna“ s výhledem na řeku a lavičkami. Právě tato jeskyně nese Gaudího ducha, nejen svými tvary, ale i opracováním kamenů

Umělá jeskyně se nazývá Font de la Magnèsia a pravděpodobně se tak označovala i tato zahrada, dnes nazývaná Jardins Artigas – Zahrady Artigas

Intimní zákoutí na levém břehu řeky. Jsme rádi, že jsme tu sami. Jen tak si můžeme krásy zahrady plně vychutnat. Ale v podvědomí hlodá obava z prozrazení. Jsme tu ilegálně, přelezli jsme plot…

Safra, tohle by mohl být pohled z jeskynního okna, ale je jím skutečně? Ty vrstvy mi nějak nepasují…

Pohled na zazeleněnou výspu… z ní vede také branka do továrny….

Ne, ta opravdu nenese Gaudího ducha!

Jsme opět na obloukovém mostě a díváme se z piknikového místečka na kamenný pár

A šup zpět na levý břeh. Kamenná lavice u jeskyně a v pozadí zcela nenápadný původní vchod do zahrady

Stále na levém rovinatém břehu. Z mostu stoupajícího ke glorietu fotím malé náměstíčko s platany a palmou. Výrazným prvkem je zde gaudíovská kamenná kaskáda obrostlá mechem. V sezóně jí protéká voda..

A zase jsme na obloukovém mostě, jako už poněkolikráté. Pravý břeh řeky, naproti na svahu si to v sezóně supí turistický vláček

Mám ráda překvapení a u obloukového mustu jedno nacházím. Dá se z něho sejít blíže k řece a na malé lavičce pozorovat bystrý tok řeky la Llobregat. Jsme tu sami, tak dobrodiní tohoto místa lze naplno využít..

Pohled na levý břeh. I zde vidíte malou vychytávku – dá se sejít až k řece, jinde ne… a kdo dával pozor zcela vzadu vidí co??? Ano, mechem obrostlý komolý kužel kaskády.

Obloukový most, kamenný muž. S koše na hlavě mu zatí vyrůstá jen pár šnytlíků, ale v sezóně…

Raději pár šnytlíků než plný pytel turistů….

Jeho partnerka… je tu krásně. Jaro, slunce svítí, plná prdel romantiky….

A te´d už jsme na obloukovém mostě, nad glorietem

To jsou mi ale propletence. Spíš než Gaudího ducha nesou poselství mimozemské civilizace… nebo ne?

Vstup na smělý jednoobloukový most střeží dva vysoké kamenné květináče a pod mohutným cedrem nás sleduje oblázkový orel s rozepjatými křídly

Jako v každém Gaudího díle i zde nacházíme symboly. Čtyři kamenné sochy – býk, lev, orel a anděl (také tato socha u jeskyně byla ztracena, ale nenahrazena) jsou umístěny tak, aby jejich spojnice tvořila kříž a upomínají čtyři evangelisty. Zde tedy Jan: orel / orlice, začíná příchodem Božího Slova – Ježíše z nebe na zem. Symbolem je král vzduchu orel.

Pohled z mostu přes orla na borovicový lesík ukrývající Býčí fontánu

Hezké místo…

Kamenná pergola ukrývá lví fontánu, další ze symbolů pomyslného kříže evangelistů

Ještě to neteče…evangelista Marek: symbol okřídlený lev. Začíná činností sv. Jana Křtitele na poušti a lev je symbol pouště

Býčí fontána – sv. Lukáš: býk s křídly. Evangelium začíná kněžskou obětí Zachariáše v chrámě. Obětním zvířetem Izraelitů byly hrdličky nebo holubi, beran, kozel nebo býk, který byl nejcennějším obětním zvířetem. Obětován mohl být pouze samec.

Zbývá doplnit čtvrtý symbol do kříže, který chybí – Anděl v umělé jeskyni symbolizuje sv. Matouše: člověk s křídly (mylně je uváděn anděl). Evangelium začíná rodokmenem Ježíše Krista jako člověka.

A jdeme na cementárnu

Na konci té cesty trnité stojí cementárna jako hrad…. ale to není všechno

Jo, tahle fotka nás sem nalákala , ale musí se fotit z protějšího svahu

Koho by to nenadchlo! My sem jeli přes půl Evropy…

Muzeum cementu v Katalánsku

Cementárna je stavěna na svahu a toto je je její nejvyšší část, neopravená. Dole sídlí vysoko vážené Muzeum cementu. Ale jsme tu mimo sezónu…nikde ani noha. Nedá se nic přelést ani přeskočit natož podlézt…

Taková krása… snad snesete i trochu historie….

Cementárnu Asland uprostřed lesů Castellar de N’Hug nechal postavit průmyslník Eusebi Güell, přítel a mecenáš Antoni Gaudího.

Byla prvním výrobcem portlandského cementu ve Španělsku. Ve srovnání s tehdejší konkurencí byla výroba rychlejší a beton z daného cementu odolnější. Budovy cementárny navržené architektem Rafaelem Guastavino byly symbolem modernosti.  Poloha cementárny ve vysokohorském prostředí si vynutila konstrukci budov chránící celé jejich vnitřní vybavení proti chladu, který zde v zimě nastává. K tomu byla využita katalánská tradiční technika ploché cihlové klenby podepřené kovovou konstrukcí. Tento architektonický prvek použítý v industriální architektuře dělá z této stavny unikum. Později uplatnil Rafael Guastavino tuto tradiční techniku také v USA, kde byla patentována jako Guastavino system. Tento systém pak byl využit např. u tak významných staveb jako jsou Grand Central Station, Carnegie Hall a American Museum of Natural history.

Cementárna patřila firmě Companyia General d’Asfalts i Pòrtland Asland a zahájila výrobu v r. 1904. Cement byl úzkokolejkou, která dnes slouží jako turistický vláček, dopravován do překladiště v La Pobla de Lillet.

Průmyslový komplex v Castellar de N’Hug byl v provozu do roku 1975. Přes technické a dopravní problémy, způsobené jeho horskou polohou zásoboval Španělsko cementem v době největšího růstu občanské vybavenosti i průmyslu. V roce 1996 jej poslední vlastník Lafarge-Asland prodal vládě Katalánska za symbolickou cenu cca 3000 € a byl přeměněn na Muzeum cementu. Otevřeno  21.9.2002 a v červnu 2005 byla cementárna a její okolí prohlášena národní památkou.

A jak říká Horst Fuchs… To ještě není vše!

Jen pár kroků od cementárny se nachází tato kráska –  Xalet Güell o del Clot del Moro, tedy vila Clot del Moro, patřící cementovému průmyslníku hraběti Eusebio Güellovi.

Přebýval zde počas svých návštěv zde, hlavně v létě. Nenechte se však mýlit, budovu navrhla ve stylu modernismu dvojice architektů architektů Lluís Homs Moncusí a Eduardo Ferres Puig , spolupracoval Josep Maria Jujol Gibert, spolupracovník Gaudího.

Bohužel, z krásné budovy se stala zřícenina nesoucí stopy požáru

To jsou naše fotky

Rozpadající se objekt je sice oplocen, ale..

ale vandalové či zvědaví turisté vlezou všude. Také bych tam vlezla, ale nedostala jsem svolení… bylo to tam na zhroucení

Blízko vily se nachází kaple zasvěcená sv Jakubovi (z roku 1924), která, stejně jako vila opodál, je ve stavu zmaru a zanedbávání, uzavřena pro veřejnost. Tato kaple byla postavena na památku 20. výročí uvedení továrny do provozu, v den svatého Jakuba. Juan Jose Ferrer-Vidal Güell, Baron de Güell, pověřil návrhem kaple ve stylu pyrenejské románské architektury architekta Nicolase Rubio Tuduri.

A zbývá poslední „chalupa“ – Xalet del Catllarás – chata v pohoří Catllarás, architekt Antoni Gaudí

Z La Pobla de Lillet po žluté značce je to lesem cca hodinu a půl, ale my to už prostě nezvládli, museli jsme odjet do Barcelony, tlačil nás čas. Nechtěli jsme přijet do apartmánu později než bylo domluveno. Takže jen fotky tohoto bývalého sídla techniků a zaměstnanců uhelného dolu zásobujícího cementárnu. Gaudí stavbu navrhl a také dozoroval a bydlel v La Pobla de Lillet  u textilního průmyslníka Artigas… a kruh se uzavřel..

Také tato stavba byla dlouhý čas v zapomnění a autorství Gaudího bylo též zpochybňováno. V roce 1932 byla stavba darována městu La Pobla de Lillet a od té doby vše spělo k dokonalému úpadku. Stavba byla ceněna pro  svou dokonalou symbiózu mezi estetikou a funkčností, ale dnes už je vše pasé. Stavba sice nechátrá, je z ní rekreační středisko, ale genius loci je fuč.

Otřesné… ty šílené kanadské šindele nebo jak se tomu říká… takové architektonické hrůzy se dějí na celém světě…

Zahrady Artigas: zde,

 Xalet del Catllaras: zde,

 Muzeum cementu / MUSEU DEL CIMENT ASLAND DE CASTELLAR DE N’HUG: zde, zde

Vila u cementárny a kaple sv. Jakuba: zde,   zde,  zde

Pozor – velmi nekorektní článek!

Krásný den… a tak by nebylo od věci dát si dvoudeci a vyrazit na výlet. Rozhodli jsme se operativně, žádné velké přípravy. Chotěbořskou zámeckou trasu jsme měli v záloze už od zimy, tehdy jsme kvůli tmě končili v půlce a museli přelézat zámeckou zeď. Ale dnes to dáme… I když jsme si zase přispali, už se tak brzo nestmívá…

Skuteč, Hlinsko, Žďírec nad Doubravou, Chotěboř…. Vjíždíte do Chotěboře a zaujme vás jakási průmyslová zóna na obou stranách silnice… pak jedete dál – jedna socha, druhá socha, zatím všechno v pořádku, náměstí a pak to začne! Míříte Riegrovou ulicí k zámku na konci města a přijdete si jako v kraji Balnibarbi, jehož hlavní město Laputa ( zde zámek) se odedávna vznáší ve vzduchu…

Že neznáte kraj Balnibarbi??? Připomeňte si trezorový film Případ pro začínajícího kata a uvidíte… Sjíždíte od náměstí a rázem se ocitáte na jakési neobydlené periférii s otlučenými domy, kde chcípl pes. Naproti zámku kopíruje vrcholovou vrstevnici krásný opuštěný hotel ve stylu Brusel a stranou za ním, mimo dopravní tepnu, už na konci nejen města, ale i světa, stojí benzínka…. Funguje vůbec???

Trochu bizarní atmosféra v nás vyvolává silné pocity… taková peleš lotrovská, kdy si člověk nemůže být jistý, jestli na něho zpoza rohu někdo nevybafne a nesejme ho. Genius loci tohoto místa nám později potvrdila i prazvláštní trojice provázená krávou a teletem,  která se pohybovala téměř rovnoběžně s naší trasou. Na vzdálenost minimálně 3 km převáželi nasekané dřevo na vytuněných dětských kočárcích a všichni členové této skupiny vydávali různé skřeky, bučeli a pokřikovali.  Hlavně krávy se činily, ale pozadu nezůstávali ani lidé.  Byli prostě velmi hluční. Proto jsme si jich také všimli a z velké dálky upoutali naši pozornost. Fotit jsme se je ovšem neodvážili; měla jsem pocit, že jsou schopní všeho.

Zaparkovali jsme pod hotelem a vcházíme do parku. Slunce svítí, ale  zatím ještě kouše. Jak vidíte na mapce, vlevo od zámku začíná alej končící sochou, tu jsme prošli a scházíme vlevo dolů svahem. Pokračujeme  úbočím podél rybníku Obora,  se zastávkou na malém rodinném hřbitově Dobrzenských, dále cestou proti toku Kamenného potoka až k silnici směřující od Chotěboře k Libici nad Doubravou. Zde vstupujeme do hájku Liboháj s krásnou empírovou myslivnou, dnes v  nevratném havarijním stavu, a zpět se vracíme po druhém břehu potoka. Trochu jsme se ztratili, ale jen díky tomu jsme mohli pozorovat velmi dlouhou dobu výše zmíněnou až biblicky putující trojici lidí se dvěma dobytčaty a nakonec se s nimi i neplánovaně střetnout a pohovořit. Oklikou (boční vchod do zámecké zahrady je uzavřen – pokud je dostupné náhradní řešení, zásadně nepřelézáme) přes město postupujeme Riegrovou ulicí až k vchodu k zámku, kde máme naproti zaparkováno auto.

Zámek Chotěboř – barokní zámek italského typu z počátku 18. století. Zámek byl upravován v 19. století a po požáru roku 1927, v původním stavu se dochovala kaple Nejsvětější Trojice s bohatou štukovou výzdobou. Zámek obklopuje anglický park, dostupná je nedaleká hrobka. Vlastníkem zámku je šlechtická rodina Dobrzenských, která zde sídlila od roku 1836. Historie zámku zde

U vchodu do parku stojí sv. Jan z kamene vytesán (Nepomucký), v ruce drží krucifix, případně ještě palmu, 5 hvězd kolem hlavy zde již není

Před sametovkou zde bývalo muzeum, zůstalo i po sametovce. Muzejní sbírky jsou umístěny v barokním sále a pěti bývalých hostinských pokojích. Dokumentují historický vývoj města, bohatě zastoupena je sbírka výtvarného umění, historických zbraní a sakrálního umění. Představeny jsou významné osobností města a zařízení městského salónu z první třetiny minulého století. Součástí prohlídky je zámecká kaple Nejsvětější Trojice ze začátku 18. století, pozoruhodná bohatou štukovou výzdobou stropu a stěn. Příležitostně výstavy.

Alej směřující k soše sv. Alžběty Durynské

Pohled na zámek z parku

V parku se nachází bývalá zřejmě hospodářská budova na hranici rozpadu. Bližším pohledem jeví známky pokusů o rekonstrukci. Však co s ní potom??? Obdivuji v tom směru majitele zámku Nové Hrady u Proseče. Tam to žije… ale je to řehole a neustálý boj o zákazníka

Průhled průjezdem budovy

V parku je plot a za plotem asi malé zahradnictví a budovy sloužící provozu zámku… Okrasou zámeckého parku jsou pávi a to mě moc těší, že jsme je zde objevili.

Sv. Alžběta Durynská, pod svahem prosvítá rybník Obora

Pohled na pohorek s hrobkou Dobrzenských

Alejí jdeme ke hrobce či hřbitovu Dobrzenských

Jan Václav Dobrzenský (1841-1919), stojí psáno skutečný tajný rada a komoří….. dědic po prvním majiteli panství( Jan Josef… umírá v roce 1869, hrob zde nemá) známý v Chotěboři jako „excelenc pán“; Alžběta Dobrzenská (1850-1929)

Jan Josef Dobrzensky (1870-1947) – dědic třetí v pořadí, syn Jana Václava (+ 1919) a vpravo Jan Maxmilián, jeho syn (1911-1996) – V roce 1991 se Jan Maxmilián ujímá pozůstalosti po svém otci, která mu byla zrestituována (tzn. to, co bylo ještě ve státních rukou). Umírá 7. 2. 1996. Jeho syn, Jan Josef (hrabě) Dobřenský z Dobřenic dědí po svém otci a je současným majitelem zámku.

Zajímavostí je,  že v roce 1938 zmocnil Jan Josef Dobrzensky (1870-1947) svého synovce Jindřicha, aby za rod podepsal manifest věrnosti české šlechty prezidentu Benešovi a druhý manifest věrnosti v roce 1939 podepsali všichni členové rodu.

Ludvík Dobrzenský (1844-1898)

Jaroslav Dobrzenský (1872-1914), padl v bitvě u Lvova pro svého císaře a vlast

Hřbitovy a hrobky mám ráda, a tak se jistě nebudete zlobit, přidám-li sem ještě tři snímky z loňského roku, z 8.11.2015, kdy jsme zde byli poprvé.

Panorama vchodu na hřbitov

Ústřední kříž zezadu s lavičkou

Podvečerní výhled do krajiny

A jdeme dál – lesní cestou podél potoka k silnici a hájovně v Liboháji…..

Hájovna byla postavena v první polovině 19. století na zámeckém panství Dobrzenských v hájku u silnice z Chotěboře do Libice nad Doubravou. Jednalo se o ojedinělou, empírovou stavbu na půdorysu L. Nejzajímavějším architektonickým motivem, který se však zřítil, byl na osu umístěný vstupní rizalit s dórskými sloupy ukončený trojúhelníkovým štítem.  Hájovna v roce 2002 vyhořela a jde to s ní nenávratně z kopce. (viz http://monumnet.npu.cz/ohr/ohrdetail.php?IdReg=143694&Limit=25).

Zajímavostí je, že hájenka patřila Tony Hořínkovi (1911-1988), legendárnímu trampskému písničkáři se společenským dosahem. Tony složil na 150 písniček a třeba jeho Přijď jen na chvíli (Před chajdou) tak zlidověla, že ji zná snad každý… nebo znal… teď už se nezpívá.

Díky němu vyšlo v Pantonu v letech 1965 – 1988 celkem 17 sborníků trampských písní zvaných „Trampská romance“ a jejich vydávání ukončilo až Tonyho smrtí. Tony měl hlavní podíl i na trampském pořadu se stejným názvem „Trampská romance“. Po premiéře v roce 1966 v pražské Lucerně s tímto pořadem absolvovoval na šedesát vystoupení po celé republice.

 V letech 1969 – 1975 se Tony jako producent Pantonu zasloužil o vydání celkem 3 LP „Trampská romance“ a LP „40 let s trampskou písničkou“ na nichž postupně představil klasické trampské písně. Díky jeho osobnímu nasazení se zde objevily i písně zapovězeného Boba Hurikána a Eduarda Ingriše.

Hájovna ve tvaru písmene L, vpravo obytná část, vlevo hospodářská. Do jedné z „místností“ již někdo uskladnil nepotřebné pytle s krmivy a hnojivy.

Muselo to tu být pěkné… asi se to sem nehodí, ale jsou zde i dva rozrostlé rododendróny a pole barvínku. Chodníček okolo domu byl z dřevěných kulánků, dnes po nich není ani stopy.

Zmar… pohled přes hájovnu na silnici

Obytná část domu. Nikde nic, ani stopy po Tony Hořínkovi, snad jen ty vlající závěsy s opršelými pavími pery…

Paví pera…a nikde nic. Ani papír, ani stůl s šuflátkem, všechno je fuč. Chalupa však stále patří Hořínkům, dívala jsem se do katastru.

Také do sklípku nějací chytráci navezli odpad v pytlích

Co je to za zajímavý artefakt u cesty? Zpočátku jsme mysleli že to je mastek nebo něco vytesaného do opracovaného kamene. Ale pak nám to došlo… odpověď na konci textu

Průhled na zlatem ozářené rákosí… už jdeme zpět a moc se nezdržujeme…

Poprvé vidím jmelí na smrku…

Jdeme, věříme si a najednou jsme se ztratili… už dávno jsme měli míjet zleva rybník Obora a nic. Ovšem na obzoru se zjevila ta podivná hlučná skupina tří osob, každý tlačí vozík narvaný dřevem, a vedle nich kráva s teletem… co to safra znamená…

Raději se noříme do lesa a hle, vidíme zborcené zdi staré obory. Obdivujeme práci prostých lidí neznalých betonu a žasneme nad představou kolik času na té práci museli strávit. Plus doprava kamení…

Bingo!!! Ještě jsme nad rybníkem a zleva vyjíždí na cestu u čističky ta svatá trojice, ale bez dobytčat. Rychle je fotíme a spěcháme za nimi. Chci navázat kontakt. Podařilo se. Hoši tmavé pleti došli na křižovatku a dali pauzu na cigáro.

Vytuněné dětské kočárky měly co dělat aby tu kupu klacků uvezly a hoši funěli jak po pochodu Praha-Prčice. Nejdříve jsme se jim představili, že jsme jako staří známí, pak jsem se zeptala kde mají tu krávu s teletem… Tak ta jim nepatřila, jen s nimi nějakou dobu kráčela po druhé straně ohrady a pak se jejich cesty rozešly…

Procházíme intuitivně chotěbořským labyrintem v podzámčí, až jsme se dostali na tu naši ulici – Riegrovu, kterou jsme si přejmenovali na Balnibarbskou… a tohle je jeden z jejích domů. Krásný secesní, ale zanedbaný…. obchod z obou stran, ale jestlipak sem někdo zabloudí… výlohy se nám zdají tak zaprášené a mnoho let stejné…

Ale secesní ornament drží!

Mám strašnou chuť na obyčejný kafe z kelímku, jdeme k té pumpě na konci světa. Zdali funguje a zdali dostaneme kafe z automatu?? To napravo je čekárna na naftu nebo co…..

Pumpa je v provozu. Jeden stojan a malý krámek. Příjemná dáma a rozbitý automat na kafe… A prý je tam tak dobré kafe! Snad kdybychom prý se stavili zítra…..

Nalevo od pumpy vykukuje z jakési haly nápis HM TRŽNICE. Tam rozhodně nepůjdeme, vypadá to hodně podezřele, a to je den….

Ještě se jdeme podívat na opuštěný hotel, kterého je nám moc líto. Ale ten naštěstí nedopadl jako hájovna v Liboháji. Stojí a zdá se, že mu nic nechybí, jen nám hezky zestárl… mrkněte se:

https://www.google.cz/maps/@49.7255386,15.6724649,3a,90y,293.7h,90.59t/data=!3m6!1e1!3m4!1szgc9gp4Q1HqxjpQzvc0mig!2e0!7i13312!8i6656!6m1!1e1

Čeká na nás ale překvapení! Pronajala si ho chotěbořská agentura Festival fantazie na své akce a kdo chce, může si tam také uspořádat nějaký ples nebo festival nebo cokoli jinéh, samozřejmě slušného, žáno. Nebudu tu zveřejňovat odkaz, stačí tato indicie… to kdyby náhodou…

A to je konec naší výpravy. To mi to zase dalo… Příště snad o jídle… a Barcelona – 4. den – už jsme tam konečně dorazili….

Odpověď na hádanku z obrázku:

Řešení je velmi prozaické. Jedná se o ztvrdlý pytel cementu. Pytel v poločasu rozpadu. Z přírody byl vytěžen a do přírody se vrátil. Co jsme považovali za opracování byly vrásky po zmačkání  v rohu pytle. Obal odešel jako první… možná je to takový bezděčný LANDART.… kdoví???

Vzhůru za praotcem!

Říp je pro Čecha něco jako Národní divadlo, Prodaná nevěsta, Švejk nebo Liška Bystrouška. – A tuto národní ikonu, horu zaslíbenou, jsme si vybrali jako cíl našeho nedělního výletu.

Výlet to nebyl ledajaký, měli jsme se po docela dlouhé době opět sejít s drahými přáteli – strýcem a tetou z Kolína.  Proto Kolíňáci toto setkání pojali velmi zodpovědně a navrhli na oslavu našeho shledání společně pokořit tuto legendární  horu, drahou všem Čechům.

No uznejte, taková nabídka se neodmítá!! A tak jsme v neděli vstali velmi brzy, dojeli do Kolína a čas, který jsme si utrhli ze sladkého spánku, jsme rádi věnovali skvělé svačince a kávičce u Běhalových. Podávala se držkovka z hlívy ústřičné, bramborové placky, některé se zelím a jako zákusek takové zdravé ovocné hrudky a ořechy polité čokoládou.

A pak jsme vyrazili na Říp. Trochu jsme zpočátku bloudili, ale nakonec jsme se přece jenom trefili. Ostatně, Říp nelze minout!

Už jsme se čapli!!! Na obzoru se rýsuje symbol, který nenechá chladným žádného Čecha. Fotíme hrdě a nadšeně.

Už je blíž, potvůrka…

Pod kopcem parkujemev obci Rovné a kráčíme nahoru klasickou cestou. Nejsme sami. Slunce vylákalo na výlet mnoho vlastenců a hnedle každý má i psa!

Vždyť to říkám… na každé dva lidi nejméně jeden pes

Na Řípu se nachází několik vyhlídek (my víme o třech), nazvaných podle významné lokality v dáli se objevující. Tohle je jedna z nich, Mělnická, s blátivým podkladem.

Fotíme rádi panoramata

Že by Mělník???

Jsme pod vrcholem a teta nakračuje k rotundě svatého Jiří.

Rotunda zepředu

Kdysi byl kopec holý, časem se asi zaplevelil. Možná mu někdo pomohl…
Rotunda zezadu, do výšky dosahu ruky je podrápaná signaturami, vzadu mnohem více než vpředu…

Fotíme se pod vrcholem

Na vrcholu obsazeno. Vítá nás samozvaný praotec a každý z nás je z něho na větvi a chce se s ním vyfotit a pozdravit. Praotec nás vítá, usedá na připravenou židličku a obhlíží poddané.

Na závěr své mise praotec obchází vlastnicky rotundu a odchází do údolí. Jsme vděčni té synchronicitě, která nás zde svedla s praotcem dohromady. Bez něho by to nebylo ono…

Praotec s doprovodem opouští svou horu a uvolňuje nám místo u rotundy…

Hned se také fotíme samospouští a potom zkoumáme co dělá střelka kompasu, přiblížíme-li ji k místnímu čediči. Ano, je to tak jak se píše v literatuře. Díky magnetovci obsaženému v hornině se střelka chová naprosto nevyzpytatelně.

A je to tady!!! Přestože ještě nezačala sezóna, občerstvení v Boumově chatě funguje. Okýnko je otevřeno a dáváme si horké nápoje. Doplňujeme je hutnou stravou z domu. Nápis „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ pasuje k dnešní mezinárodní situaci jako prdel na hrnec..

Další samospoušť

Na Říp směřují i kroky našich politiků. Šikují se tady a nabírají odvahu a smělost k dalším proklamacím. Zdali se také zde zcela prozaicky vyčůrali???

Dámský záchod je brutálně zkrášlen záclonkou

A další panorama…

A už jsme u auťáku a jedeme do Roudnice nad Labem. Okoukneme židovský hřbitov a dáme si něco dobrého k večeři. Tak zítra…

židovský hřbitov a další roudnická místa spatřená…

Z Řípu je to do Roudnice co by kamenem dohodil. Máme hlad jako tisíc medvědů, ale nejedeme se tam pouze nasytit. Našim cílem je prohlídka židovského hřbitova s více než tisícem náhrobků a malá procházka městem v okolí Husova náměstí.

Z výletu na Říp jsme přijeli do Roudnice a zaparkovali v ulici, která kdysi bývala uzavřeným židovským ulicovým ghettem, dnes se tato ulice jmenuje Havlíčkova.

Její součástí je i pseudorománsk​á synagoga z půlky 19. století. Po válce byla rozdělena podlažím, přestavěna na internát, později sloužila i jiným účelům. V areálu budov se synagogou je dnes restaurace Maják, kde se později nadlábneme.

Pohled na roudnický židovský hřbitov. Havlíčkova ulice přechází v Třebízského a k novému vchodu na hřbitov se dostáváme po dlouhých schodech podél opukové hřbitovní zdi směrem na ulici Farského.

Panorama hřbitova – V Roudnici N. L. jsou židovské hřbitovy 3, tento v Třebízského ulici v severozápadní části města je nejvýznamnější a nejzachovalejší. Založen byl v roce 1613 a užíván do konce 19. století. Na ploše 4.473 m2 se dochovalo téměř 1700 náhrobních kamenů, nejstarší z roku 1611 (přenesený) a nejmladší z r. 1896.

Tento hřbitov představuje nesmírně cennou lokalitu s mnoha náhrobky barokního, ale také ještě renesančního charakteru.

Všimli jste si, že? Stojí v docela prudkém svahu..

Stejně jako řada dalších, je i tento židovský hřbitov situován do nehostinného místa, do strmého nerovného terénu. Ještě častější bývala snaha vrchnosti vytěsnit tato pietní místa co možná nejdál od obce. Mohlo ale jít i o důvody zcela praktické: jednou z prvních povinností nově vzniklé, málo početné a tedy ne příliš bohaté židovské obce bylo najít a koupit místo k věčnému uložení svých souvěrců. A místa nevhodná k zemědělskému využití na nepřístupných místech se nabízela jako vhodná varianta.

Náhrobní stéla = maceva, zde dekorativně obkroužena rostlinnými motivy. Koruna macevy – konvička na umývání rukou s mísou, symbol levitů – chrámových služebníků, potomků jednotlivých starožidovských rodů.

V koruně stély se mnohdy objevují jen ornamentální motivy

Povšimněte si dvou výrazných hebrejských písmen pod obloukem. Tuto zkratku pro po nikbar či po nitman naleznete v horní části většiny židovských náhrobků a znamená „zde leží“. Výtvarné ztvárnění zkratky je mnohdy náhrobek od náhrobku „umělecky“ odlišné, ale dobrý pozorovatel má v tom po chvíli pozorování jasno.

Zopakujte si: zde leží…

Na židovských hřbitovech se obyčejně pochovávalo v řadách podle časové posloupnosti. Někdy však bylo vynecháno místo pro dodatečné pohřby příbuzných, jako zde. Na těchto stélách jsou kromě hebrejských nápisů i německé, proto lze usoudit, že zde leží manželé Judith a Samuel Brode, oba zemřeli v roce 1864

Nápisy na stélách byly dlouhou dobu pouze hebrejské, teprve po polovině 19. století se začínají objevovat i nápisy smíšené, hebrejsko německé a hebrejsko české. Zde vidíme novější náhrobky vzhledem i dražším a trvanlivějším materiálem připomínající náhrobky křesťanské.

Skupina novějších náhrobků

Mrtví byli pohřbíváni do řad. Ovšem neexistovala žádná platná tradice, ve kterém směru mají být mrtví pohřbeni. Téměř každý hřbitov má svoje vlastní uspořádání s budovou, která sloužila na očišťování mrtvých před samotným pohřbem. Proto pozorovatel může na hřbitově sledovat buď do řad uspořádané náhrobky, nebo naopak takové, které jsou bez ladu a skladu poskládány nahodile vedle sebe. Obecně se dá říci, že starší hřbitovy měly náhrobky orientovány jedním směrem, buď přibližně k východu, nebo směrem ke vchodu na hřbitov. U mladších se potom projevuje křesťanský zvyk obracet náhrobky k ústřední komunikaci.

Zvláštní barokní náhrobek možná přetesaný – s textem se špatnou němčinou nebo jidiš?

Na všech židovských hřbitovech převládá náhrobek ve tvaru stély s pravoúhlým, popř. špicovitým zakončením. Jednotlivé doplňkové prvky jsou ovlivněny architekturou, proto se od 16. století objevují prvky renesanční, následně barokní. Klasicistní náhrobky jsou potom zakončeny do půlkruhu. Na mnoha hřbitovech nacházíme také tzv. zdvojené stély, které mohou mít buď společný, nebo dva samostatné podstavce. Jsou to hroby manželských párů, nebo sourozenců.

Dvě rodinné stély (Rössl) v klasicistním stylu. Téměř všechny staré náhrobky jsou zhotoveny z pískovce, tyto novější z mramoru

Zde je vidět odlišná orientace skupiny stél.

Hřbitovní zeď, podél které vedou schody do svahu směrem k Farského ulici.

Neobvyklý typ náhrobků bez ozdob a s textem až nahoru, apropos… v severní části hřbitova je skupina hrobů mučedníků – obětí pogromů a feudální zvůle, ale nikde jsme se nedopátrali které stély to jsou… snad tyto??

Vracíme se k novodobému vchodu na hřbitov a ocitáme se na konci slepé ulice, na náměstíčku, které nechal na svém pozemku zbudovat textař Michal Horáček, který v domě na obrázku bydlí se svou novou rodinou. Rút Horáčková, rozená Vaváková, jeho první žena, se kterou žil přes 3 desítky let a která ho celý život podporovala, snad z tohoto bývalého zámečku, moderně zrekonstruovaného pocházela…

Náměstíčko Michala Horáčka. Nejen že opravil zeď okolo hřbitova a přispěl na opravu náhrobků. Také skoupil šestapadesát garáží, zboural a nechal vybudovat náměstíčko se sochou a fontánou. Nebylo to levné, ale je zde úhledně a hezky.

Socha filosofa, kdo je autorem jsme neobjevili… ale možná .. není to praotec????

Zahýbáme doleva a ulicí Jiráskovou (opukový plot patří ještě Horáčkovým) míříme přes park Josefa Hory (safra, nikde o tom ani slovo, ale vypadá to na starý zrušený hřbitov, dokonce zde zůstal jeden vysoký monolit s pohřebním nápisem a další výklenky po náhrobních kamenech nalézáme v ruinách staré zdi…

Husovoo náměstí se sochou Husa a krásným měšťanským domem – rolnickou záložnou

Hus se na nás, na hříšníky, přísně dívá a zdá se mi, že je nějak připrcatělý. Autorem je Suchardův žák Rudolf Březa, socha odlita z bronzu, instalována v roce 1928, na boku podstavce reliéf znázorňující husitského kněze.

Jsme v pravém rohu Husova náměstí a úzkou uličkou míříme zpět do ulice, kde jsme zaparkovali auto a budeme v bývalé synagoze, dnešní restauraci Maják, večeřet.

Věž Hláska je jediným dochovaným pozůstatkem opevnění staré Roudnice.

Podivuhodně krásný Chrám Narození Panny Marie a navazující Augustiniánský klášter

A na závěr nás ohromuje klíčové místo města Roudnice – železitý pramen, jenž dal městu jméno.

Konečně jsme v restauraci a dáváme si do nosu! Dvakrát vývar s knedlíčky, 2x krémová česnačka, jednou smažený sýr s vařeným bramborem, jednou sýrová jehla s brkaší, vepřové nudličky s omáčkou z modrého sýra a krokety a míchaný salát s kuřecími kousky s majonézou… Ách jo…. jak mi chutná, když nemusím vařit a miláček dodává – jak rád jedu autem, když nemusím řídit….

Tři poslední fotografie mám stažená ze strejdova rajčete, odkaz níže. Jediná tumba (sarkofág), kterou jsme zde na hřbitově viděli. V některých pramenech se o ní ani nezmiňují.

A na úpný závěr pěticípá hvězda na židovském náhrobku. Náhrobků s tímto symbolem bylo více a mám pocit, že ani typických židovských šesticípých Davidopvých hvězd jsem zde tolik neviděla…

V textu jsem využila některé fotky a texty Zdeňka Běhala, strýce, viz  a diplomku Náboženská symbolika židovského hřbitova v Miroslavi Petry Čtvrtíčkové.

Více o památkách v Roudnici nad Labem třeba zde

bez mapy, dodatečně zdokumentováno!

Dlouho jsem zvažovala projít po dvaceti letech znovu své „Výlety z regionu“. Jdou zde na blogu, račte si zarolovat vpravo, dříve na webu MK ve Skutči. Po  pravdě se mi do toho „revizního projektu“ vůbec nechtělo, ale miláček do mne dost hučel. Podlehla jsem a tak jsme se do té akce pustili. Půjdeme po starých stopách, někdy věrně, jindy trochu šejdrem, aby mě to nenudilo. Výlet popíšu zgruntu znovu, nafotíme nové fotky a ten původní vám nabídnu v odkazu  ke srovnání.

Máme za sebou výlety dva a zatím se fakt nenudím. Ostatně já se nudím málokdy…  A když to takhle půjde, letos bychom to mohli zvládnout všechno. Chození po výletech mě baví a po zimě jsem už docela na ty vycházky nadržená…

Dnešní vycházka má svůj předobraz v této: http://rozvedena.blokuje.cz/krajem-mezi-skutci-a-chrasti-na-doubravach-a-u-mrtvych,  ale shodné jsou pouze partie cesty z Nové Vsi na Chrašickou stráň… Vyrážíme ze Skutče po silnici směrem na Chrudim. Mineme pár chalup Bílého Kopečku a za brzy následujícím dvojdomkem, na malé místní křižovatce kde doleva vede  spojka do Skutíčka, opustíme silnici a zabočíme doprava, směrem do Údolí svaté Anny.  Prašná, rozbitá cesta nás brzy dovede k vodárně a my se intuitivně přesuneme do „další etáže“ a lesní pěšinou postupně stoupáme až ke konci vsi Přibylova, kde nám stačí ujít už jen pár desítek metrů podél lesa a jsme v samotě Nová Ves. Zde končí silnice. Přejdeme pár domů a pokračujeme dál jako podle pravítka lesem do obce Hroubovice. Pokud si vzpomínáte, před třemi lety jsme zde navštívili velmi pěknou výstavu o místních  Židech a bylo to naše třetí rande.

Míjíme obecní dům s novou knihovnou Františka Langera a na hlavní silnici odbočujeme vlevo. Zanedlouho zatočíme doprava na pěšinu a jdeme si to krajem lesa až do samoty Podhora, spadající pod nedalekou vesnici Dobrkov.

Za posledním barákem šikmo přes louku k silnici na Podlažice, přejdeme ji a navážeme plynule na lesní cestu, mířící cípem lesa k rozlehlému přírodnímu amfiteátru , na jehož severní  zalesněnou hranu oklikou putujeme.  Ano, už jsme na místě zvaném NaDoubravách nebo také Chrašické stráni.  Za hranou je rozsáhlá třešňovka, kterou můžete okouknout na Mapy.cz. Neznáme terén, a tak se přesouváme lesem k řece, ale máme pocit, že tu kromě divokých prasat a nás hodně dlouho nikdo nebyl. Terén neprůchodný, stráně u řeky zarostlé a příkré a všude půda rozrytá od černé zvěře.

Konečně jsme v civilizaci, objevujeme soukromý můstek přes řeku, přecházíme a za chvíli už sedíme na chrasteckém náměstí v hotelu Dvořák na kávičce a dortíku. V 17.15  nám  jede autobus domů a máme to tak akorát!

Tož mapa a obrázky. Typické pro tuto cestu byly černé skládky. Co jsme jich potkali!!! Televize, pračky… vrcholem však bylo rozpárané auto na místě, kam není snadné proniknout. Ale asociálové mají dost času a tak se tomuto koníčku mohou věnovat na plný úvazek!  Jo, a ještě jsem zapomněla na jednu pikantnost, budete hádat..

Trasa výletu cestou necestou, odhadujeme to na 15 km

Fascunují mě takzvaná posezení. Je jich všude v přírodě plno, a mě hřeje, že romantika stále trvá…

Loni byla tato obecní knihovna v Hroubovicích nazvána podle svého významného rodáka (Fr. Langer 1872-1949 – autor autobiografických vesnických románů, venkovský kulturní pracovník, kronikář, spisovatel), však není to slavnější jmenovec, co napsal třeba Pes druhé roty nebo Bratrstvo bílého klíče…

Za Hroubovicemi nás vede zprvu polňačka do Podhory. A začínají nás provázet podivuhodné smetiště…

Další posezení, vybudované s neobvyklou dávkou tvůrčí invence…

Pohled zpět k Hroubovicím… na prosluněné stráni potkáváme pejskařku se čtyřmi podvraťáky a o kus dál pilného mladíka, který jede do lesa pro dřevo. Než se stačíme při tom focení někam dohrabat, on už stihl zajet domů, složit dřevo a opět nás dostihnout u lesa. Ohleduplně zastavuje a nechce být v záběru, že na to není oblečen. Podle řeči zdá se být hodným člověkem..

Pohled opačným směrem, od Hroubovic k Chrasti

Mýtina v lese

Mohutná třešeň, která si zvykla. Stala se z ní třešeň lesní. Zdravá a vysoká, s korunou v oblacích…

První dům Podhory… Monumentální rozložitý srub, nově vybudovaný… apropos.. žádný z několika domů zde, na samotě, není natrvalo obydlený, a dva jsou na prodej.

Ještě voní novotou a už je na prodej… můžeme jen spekulovat proč… velký statek stranou civilizace na místě, kde zřejmě ve všední dny nikdo nebydlí…

Odcházíme šikmo přes louku a ještě se otáčíme… uprostřed statek na prodej a vpravo od něho vykukuje další domek na prodej. Delší dobu jsem ho sledovala v realitách na síti a tajně si o něm snila… bylo by to ale bláznovství chtít ještě další barák…a ostatně dnes už vím, že je prodaný… ještě jsem si vzpomněla, že vlevo (mimo oblast záběru) je na prodej rozsáhlá broková střelnice…. také zajímavá nabídka..

Poslední pohled na Podhoru a vyrážíme vstříc Chrašické stráni

Přírodní amfiteátr pod Chrašickou strání

Cestou necestou kolem pole, přímo nelze… na obzoru před námi nějaký nihilista túruje terénní motorku … běs…

Naproti pod strání nás monitoruje obrovské stádo srnčí zvěře – tohle je jen půlka, ta druhá před námi zdrhá, ale naším směrem, to není chytré. Však brzy to zavětří a obloukem se vrátí k části stáda, které zůstalo na místě. Tráva všude kolem a oni se pasou na řepce, což jim zřejmě neprospívá…

Postupujeme dál a dál, motorka burácí…

Motorkář hovoří s jezdcem na pařezu a než k nim dorazíme oba zmizí…

Pohled zpět

Stoupáme na hrahu amfiteátru…

Všude samá kazatelna… jsme na hraně a míříme zprvu podél lesa, pak se prodíráme lesem a v závěru se probíjíme pobřežními křovinami a příkrými stráněmi…

Tak, takovou černou skládku by nikdo nečekal… poznáte co to je????

Další „klenoty “ nás čekaly mezi neproniknutelným lesem a řekou… někdo sem naněkolikrát vyvezl rozpárané auto!

Neuvěřitelné! Kolik energie vložil idiot (nebo idioti) do rozebrání auta a vytvoření černé skládky v odlehlém prostoru PP Chrašická stráň

Brzy vykvetou sněženky…

Prodíráme se podél řeky Žejbro a čekáme na most

Konečně v civilizaci!

Ani zde nechybí romantické posezení…

Civilizaci jsme zase o krůček blíž a miláček objevuje konečně nost přes řeku..

Most je uzamčen, ale dá se to…

Pohled zpět od mostku…

Už si to kráčíme Chrastí a fotíme další posezení

Neobydlený mobilhaus, něco o tom vím..

A to byla poslední fotografie souboru…

Miláčkovi odešel před chvilkou noťas, má na něm nádherné fotky ze včerejška, fotili jsme zatopené lomy, snad to půjde zachránit…. ach jo… držte nám pěsti, milánkové…

Na skládce jste určitě poznali staré plynové masky. Ať žije MÍR!

DOPORUČUJE ZUZI!

SUROVINY:  

400 g   fazolí (konzerva)

1 pórek nebo jen část, 2 mrkve, 2 petržele

1 konzerva Krájená rajčata v rajčatové šťávě (400 g) – Lidl FRESHONA

1 ks  cibule, 5 stroužků česneku

2 kostky Vitana NATUR nebo MAGGI Zeleninový bujón s bylinkami ze zahrádky)

hrst nasekané petrželové nati

1 lžíce zeleného (bazalkového) pesta, sůl, pepř, mlýnek chilli vločky, nastrouhaný muškátový ořech

olivový olej nebo máslo

POSTUP:

Tato velmi chutná a výživná polévka je hotova velmi rychle (s přípravou cca 1/2 -3/4 hodina) a je parafrází na čočkovou polévku rafinované chuti

Mrkev, petržel a pórek oloupeme a nakrájíme na kolečka, petrželku nasekáme, cibuli pokrájíme, česnek  plochou částí čepele nože podrtíme a nakrájíme na plátky, konzervy s rajčaty a  fazolemi otevřeme.

Na másle nebo oleji vzpěníme do slabého zahnědnutí cibulku a později přidáme i česnek a pórek.  Poté krátce orestujeme mrkev, petržel, zalijeme vodou (cca 2 litry), vhodíme 2 kostky, osolíme, okořeníme pepřem a chilli a zvolna uvaříme skoro do měkka. Poté přihodíme to ostatní – vhodíme rajčata a fazole z konzervy, ochutíme bazalkovým pestem nastrouhaným muškátovým ořechem a obarvíme pokrájenou petrželkou. Krátce provaříme a podle chuti ještě upravíme. Můžeme podávat na stůl, ale ještě lepší je počkat, až se chutě řádně propojí.

Nabízím ještě dva nápady. Místo fazolí v konzervě můžete použít klasiku – suché fazole. O den dříve namočit cca 250 g a s kastrolem uložit na noc do ledničky, druhý den vodu vylít a v nové uvařit do měkka v papiňáku. V mnoha receptech stojí vodu nesolit, tak ji nesolím. Prý se zkracuje doba varu nebo co…

Další vylepšení pro velké jedlíky skýtá krůtí stehno nebo krk. Extra si uvařím vývar z krůtího masa (celer, petržel, mrkev, bobkový list, kuličky pepře a nového koření), scedím, maso nakrájím a vývar i s masem přidám do hotové polévky. V tom případě šetřím na vodě anebo přidám více surovin. Polévka má být hustá sama o sobě.

Jíškou už dávno nic nezahušťuji, je-li potřeb a používám vařenou pohanku lámanku. Jen ji nechám projít varem v osolené vodě a „dojít“ pod peřinou.

Kdo chce, může si ji ještě vylepšit nastrouhaným sýrem – na fotce použita strouhaná mozarella. Jak jinak …produkt z LIDLU. Ale nutné to není. Jen pro těžce pracující.

lepší než Texaský masakr motorovou pilou

V Německu se s tím nemažou. V instruktážním videu jde kadeřnice Klaudie, elektrikář Horst a ještěrkář Klaus ze zločinu do zločinu a jejich opakovanou radost z práce jim můžeme jen závidět. Třídílná série graduje ještěrkářem Klausem a kdo se vydrží dívat až do konce je opravdovským tvrďákem. Já od toho v půlce odešla….

Zde jsou titulky!

a už se to valí..

Dlouho jsem tu nebyla. Nejdříve problémy s miláčkovým počítačem a pak týden každodenního zaujetí malou Emmou. V Rakousku měli zase prázdniny.  V krátké sérii po sobě vánoční, jarní a pak velikonoční. To máme taky, řeknete si, ale u sousedů jsou i ty velikonoční jednotýdenní a svátků mají o 5 víc než u nás.

Za ten týden se stále něco dělo, ale spoušť foťáku jsem zmáčkla jen jednou. Viz – ovocný základ koláče do koupeného korpusu, který dekorovala Emmička (8 let). Pak jsme to opatrně zalily vanilkovým pudinkem a přes to čirou želatinou. Želatiny není nikdy dost.

V pátek večer přijela Emmiččina mamka a v sobotu jsme se mohli konečně věnovat tomu, na co jsme se všichni nejvíc těšili. Soutěžení na zahradě  – házení ořechů na cíl, sběr ořechů, golf s ořechem, hod klackem do dálky, přeskoky přes švihadlo sounož a závěrečný hřeb tohoto sportovního podniku byl orientační běh zahradou s hromadným startem. Loni jsem skončila jednoznačně na posledním místě, letos jsme obsadili s miláčkem první místo, třetí byly dcera, a vnučka, která akci organizovala, se odmítla hodnotit. Celý podnik je velmi směšná záležitost, i když jí bereme všichni smrtelně vážně. Běh musí být vždy na závěr, protože zde existuje reálné nebezpečí počůrání se od smíchu. A to mi věřte, že také letos k tomuto případu došlo.

… Dnešek je mediálně ve znamení Jonákovy smrti. Jeho osoba mne kdysi fascinovala. Byl brutálně kýčovitým chlapíkem porevoluční doby stejně jako podnikatelské baroko  – fascinoval svým tučným zjevem, kudrnatými vlasy, primitivním vyzývavým pozérstvím, bratřením se s místními celebritami . Ano, byl svým způsobem velmi stylový.  Odseděl si 18 let a v roce 2014 se vrátil. V roce 2010 jsem náhodou objevila jeho webové stránky, o které se starala Jonákova dcera a  zůstala jsem paf, když jsem se zde zjistila, že také amatérersky maluje… bohužel tyto stránky již neexistují a můj odkaz na jeden z jeho obrazů nefunguje… A to si piště, že byly stejně bizarní jako jeho existence…

18 let vězení změní nebo spíš …nezlomí málokoho… Také Ivan Jonák se vrátil sice s pompou, jak bylo jeho zvykem, ale už to nebylo ono, na svůj efektní diskostyl už nenavázal. Asi došly peníze a svět už byl také někde jinde než „před“. Zchátralý Discoland Sylvie nevzkřísil a pravděpodobně ani svoji existenci po návratu z vězení. Kdoví, čím se těšil, a co ho živilo.  Na síti je zmínka, že na discoland je uvalena 18mil. exekuce a není tajemstvím, že v exekuci je i Jonákovo bydliště, Na pěšinách 20/2.

Zítra vložím vylepšený recept na pohankový chleba – jiný již nejíme a povím vám, jak jsme se poprali s problémem domácí výroby cizrnové pomazánky, známé pod jménem HUMUS.

A ráda bych pokračovala se Španělskem a novým putováním po starých stezkách. A to nemluvě o zimní návštěvě galerií a výstav v Rakousku…. fotky jsou, jen na ty řeči mi chybí víc času…

vyzkoušený, standardní postup

Pohankový chleba

Pohankový chleba jsme tu už měli, viz, ale od té doby jsme se neflákali a recept jsme vylepšili.  Už se s tím nepáráme, pečeme 3x do týdne a všechno sníme.  Občas dáme nějaké pečivo ze supermarketu pro změnu – rádi máme třeba pohankový chleba s ořechy z kauflandu atd… – ale jinak nám ten náš pohankový stačí. Nám chutná s máslem nebo cizrnovou pomazánkou. Nejvíc však s tímto vynálezem, viz! Bez této pomazánky už nedokážeme žít. Rádi přikusujeme nějakou zeleninu, zejména rajčata. Tak jdeme na to:

Pohankový chleba:

Pohanka neobsahuje lepek, přidáváme brambory, Psylium Dr. Popova a inulín, aby chléb nebyl drobivý. Tyto tři složky lze vzájemně nahrazovat. Chléb pečeme v pekárně ETA Harmony. Výsledek se výrazně neliší v závislosti na použitém programu. Chléb podle předchozího receptu, viz odkaz výše, byl málo porézní. Ten současný se svými fyzikálními vlastnostmi blíží pečivu, které dostanete v obchodech. Navíc je lehce stravitelný a bez geneticky modifikované pšenice. Netvrdne ani během 4 dní (déle nám nikdy nevydržel). Má specifickou chuť, na kterou jsme si rychle zvykli a průmyslově vyrobené pečivo požíváme jen výjimečně.

Tipy a triky:

- používáme mouku z mechanicky loupané pohanky. Kupujeme ji v pohankovém mlýnu Šmajstrla ve Frenštátě pod Radhoštěm, nebo v prodejnách zdravé výživy. Mechanický způsob loupání zachovává v pohance nejvíce živin,

- pokud je chléb málo porézní, zvolte program s delším nebo opakovaným kynutím těsta,

- brambory se musí v sypké směsi ostatních surovin dobře rozmělnit. K tomuto účelu používáme lis na brambory. Po prolisování brambor a rozmíchání se zbytkem surovin již všechnu ostatní práci zvládne pekárna,

- semínka do chleba dávejte v množství a poměru podle chuti, my dáváme 2 polévkové lžíce lněného a po 1 lžíci ostatních.

Cizrnová pomazánka, – chcete-li HUMUS

Cizrnová pomazánka

Na obrázku vedle pohankového chleba a pomazánky vidíte i dvě slánky ze Soláně, z valašského ateliéru u Hofmanů – návštěvu rozhodně doporučujeme a nelitujte cesty přes celé Česko. Valašsko je oáza Čech. Nebo Moravy??? Hmmm…. Čech i Moravy.

Poprvé jsme ochutnali cizrnovou pomazánku zakoupenou v supermarketu Albert (později i náhodně v Globusu) v období vánoc. Byla skvělá, hladká, nadýchaná, ale drahá jako čert a plná různých dochucovadel a tak podobně. Zachutnala nám na první pokus a rozhodli jsme se ji vyrábět v naší domácnosti, mimo jiné i pro její vysokou cenu a místní nedostupnost supermarketů.

Chuťově jsme se dostali na minimálně srovnatelnou úroveň, zpočátku se nám však nedařilo tak jemné rozmělnění cizrny jako u průmyslové pomazánky. Nejprve jsme odrovnali náš mixer ETA, který bez závad sloužil více než 30 let. Tyčák Phillips se zase strašně zahříval, kdepat to mixovat 2x 10 minut, jak mnozí doporučují…

Tak jsme hledali vhodný přístroj na síti. To bylo komentářů! a vcelku jsme se dověděli prd!!!!! U celebrity cuketky si jeho fandové notovali a pochvalovali nějaké drahé stroje s raketovým pohonem, ale toho se miláček vědec obával. Myslí si, že to není dostatečně vyzkoušené a ani to nakonec nedává smysl. Důležité na jemné promísení je podle něho ta mezera mezi nádobou a rotujícím sekáčkem. Má být co nejužší… jo, tak mi to říkal… tak jsem ho požádala, aby vám to všechno napsal a já připojím nakonec suroviny. Tak co říká miláček??

Doporučené výkonné mixery v ceně kolem 16 000 Kč jsme po předchozí zkušenosti zavrhli. Nakonec jsme si dokoupili k našemu tyčovému mixeru sekáček. Je též doporučen pro výrobu cizrnové pomazánky, s výsledkem jsme však opět nebyli spokojeni. Postupným experimentováním jsme zjistili, že pro jemné rozmělnění je nutné do sekáčku dávkovat co nejvíce  pevné fáze (cizrny) s minimem kapaliny. Jen tak, aby docházelo k  promíchávání směsi ve směru kolmém na rotaci sekáčku.  Energie dodaná motorem se tak maximálně využije k rozmělnění cizrny. V případě nízké viskozity dojde k rotaci směsi a uvedená energie se spotřebuje na její míchání.

Je to zkrátka alchymie… a musíte si to ošéfovat sami, co vám mám povídat. Jsme spokojeni, ale ta jistá nadýchanost albertovské pomazánky nám stále chybí. Ta naše je hladká, chuťově skvělá, ale taková dřevorubecká, což by tak nevadilo, kdyby člověk neměl v paměti tu „albertovskou lehkost“….  Před několika dny však jsme si koupili pro porovnání i cizrnovou pomazánku z Lidlu a představte si, že s tou naší byla plně srovnatelná. Nebo obráceně. Konzistence a chuť na stejné úrovni. A tak máme radost, že jsme standardní.

Suroviny a postup vám okopíruji z webu Kluků v akci. Zpočátku jsme se drželi jejich dávkování a postupu, ale dnes již neodměřujeme ani nevážíme. Půl pytlíku suché cizrny přeperu vodou, namočím do vody, šoupnu do ledničky a druhý den scedím a uvařím v neosolené vodě. Nechám vychladnout a pak už nastupuje vědec se svým nástrojem a kouzlí. Na talířek mu připravím sůl a koření, vedle šťávu z citronu, olej a tahini. Když je vše hotovo, mixuje na několikrát, pomazánku dochutím do konečného stavu. A je to!

Přejeme vám dobrou chuť, miláčci a recept ještě budeme vylepšovat… kdybyste měli nějaký nápad, sem s ním a díky.

nahradila ho znečištěná a rozbagrovaná džungle

Dlouho jsem zvažovala znovu projít po dvaceti letech  své „Výlety z regionu“. Jsou zde na blogu, račte si zarolovat vpravo, dříve na webu MK ve Skutči. Po  pravdě se mi do toho „revizního projektu“ vůbec nechtělo, ale miláček do mne dost hučel. Podlehla jsem a tak jsme se do té akce pustili. Půjdeme po starých stopách, někdy věrně, jindy trochu šejdrem, aby mě to nenudilo. Výlet popíšu zgruntu znovu, nafotíme nové fotky (ty staré již nemám k dispozici v dobrém rozlišení) a ten původní vám nabídnu v odkazu  ke srovnání.

Dnešní vycházka má svůj předobraz v této: http://rozvedena.blokuje.cz/romanticky-prirodni-park-se-zatopenymi-lomy-u-prosetina,  ale dnes už je vše jinak… Lokalita sice  stejná, ale romantika zatopených lomů propojených cestičkami, střidajících se s lesními partiemi je fuč. Mé tehdejší nadšení pro tento krásný krajiny, kde se přestalo těžit a příroda s člověkem se zde nějak společně těšili ze své vzájemné existence zmizelo. Nahradilo ho rozčarování, smutek a údiv nad tím, jak si zde leckterý člověk „hospodaří“ – tedy exploatuje – na tom, co si přírodě sám urve a zbytek ho nezajímá..

Vyrážíme autem ze Skutče po silnici směrem na Prosetín. Prosetínem projedeme po hlavní směrem na Ležáky a za vesnicí, hned jak vlevo skončí těžební území, zaparkujeme. Vjezdu do nitra areálu, tedy dříve romantického parku, brání obří žulové kameny. Zde naše cesta začíná. Podívejte se na původní plánek a současnou situaci zkopírovanou z mapy.cz. Myslím si, že jsem se v kresleném plánku sekla, ten nový mapový by měl už být v pořádku.

Mapky jsou opačně orientovány, držte se silnice. Ručně malovaný obrázek nevystihuje zcela správně situaci, je tam o jeden lom méně a Benešův lom má mylný název (Zachův). Lomy Holcův, Zachův a Benešův tvoří správní celek Lom Prosetín se třemi jámovými lomy.

Vstupujeme do areálu a jdeme cestou podle mého původního obrázku. Bohužel jsme po několika desítkách metrů zcela dezorientováni a první zatopený lom Doubek nacházíme spíš instinktivně… je nezbytné se k němu prodrat skrz neprostupné roští a obejít ho se dá jen ztěží.

Krátce po vstupu do přírodního arelálu cestička zatáčí doleva, ale záhy končí v rozbagrované lomové změti. Po bývalé přirozené, jakoby anglické parkové úpravě, je veta. Tudy cesta nevede. K Doubku se musíme probít.

Panorama poblíž vstupu

Lom Doubek – Obcházím po břehu lom, pátrám po místě s pěkným výhledem a miláček mezitím hledá jakoukoli cestu z tohoto pralesa. Naše cesty se na chvíli rozešly. Mně se podařilo prodrat na louku a objevuji tu zajímavé věci…

Nejdříve mě zaujal oplocený pozemek s boudou… nezkoumám to, ale přijde mi, v pozdějším kontextu, že si tu každý dělá co chce. Zabere kus půdy a hotovo. TO JE MOJE. A basta.

V křoví, které vykukuje na předchozím obrázku vlevo, objevuji toaletu! Jak vynalézavé! Velmi příjemné zařízení s výhledem do zeleně a absencí čumilů. Sem opravdu přijde málokdo… Komu však ta toaleta patří?
A to už volá miláček odkudsi z džungle. Dofotil panoramata. Měli bychom se scuknout a pokročit dál. Tak se vnořuji do roští a hledám místo odkud se ozývá… mezitím se zase ocitám v jakémsi „prostoru“ a zjišťuji, že jsem zde nevítaným hostem.

Nacházím se na „plantáži“ uprostřed džungle. Není to tu oplocené, jen nedokonale obehnané hromadami pořezaného křoví. Až když se dostanu dovnitř kruhu, varuje mne cedule: Soukromý pozemek vstup zakázán. Myslím si o tom své…

Opodál nacházím další upozornění: Čuráku,řež si svoje… Přemýšlím o této výzvě. Zda se pisatel nespletl a mělo zde být: Čuráku, řeš si svoje! Byl by to takový intelektuálský apel. V tomto lesním prostředí nečekaný!! Ale nechci být oslovována takto, tak raději spojuji nápis se špatnými zkušenostmi „majitele“ v předvánočním čase.

Vymotali jsme se z roští a míříme podle plánku směrem doleva. V lese nás však upoutává bouda. Je trochu skryta, ale ne moc. Sem asi přijde málokdo…

Nezdá se, že by byl pan domácí doma. Je otevřeno, tak nakouknem.

Bylo to tu asi útulné. Křeslo, kamínka, kanape. Však podle stavu zařízení soudíme, že zde již nikdo nepřebývá. Znáte to… Dům chátrá když v něm nikdo nebydlí…

Pokračujeme cestou zarúbanou již podle plánku k lomu Obec a opodál lomu Družstevnímu. Jen pro vaši představu záběr na změť náletových dřevin… jsme rádi, že jsme zde v čase, kdy není olistěno a je cosi vidět. Také zatopené lomy se fotí onačeji… ocenili jsme to i včera na naší další vycházce v blízkém okolí.

Lom Obec na okraji areálu. Vlevo vidíme (my, vy ne) ohrazenou pastvinu a na okraji lesíka omšelou maringotku. U lomu je vlídně a asi se sem chodí za romantikou. Nechybí ohniště a také nějaké prázdné flašky. Myslím si, že se zde dá koupat, tedy plavat. Voda je čistá.

Touto pěšinou se budeme podle plánku vracet. Bříza – typická náletová dřevina zdejších opuštěných lomových území…. Pokračujeme podle lesíka k lomu Družstevní a kocháme se pohledem do krajiny.

Chýlí se k západu slunce…

Bouda na samotě a včelíny… jdeme to prozkoumat

Zátiší před cestou na mírný kopeček s vyhlédnutou lokalitou

Malebná bouda skýtá zázemí včelaři

Také včelíny jsou malebné. Kontroluji vstupy a zjišťuji, že včely jsou ještě zalezlé.

Zatiší s kameny co se nehodily. Je jich tu všude jak naseto, pokryté mechem. Je to jako s lidmi… kdo se nehýbá, prostě obroste mechem.

Ještě nějaké panorama, ale mám pocit, že právě tohle patří na začátek cesty… reliéf krajiny tomu nasvědčuje. Nechám to už tak a vy můžete pozorným zrakem zkusit vyhledat panorama vyfocené v obráceném gardu…

Lom Družstevní nevyniká krásou. Voda je však čistá, přístup z břehu tu je, tak proč se nevykoupat?! Ale někdy jindy. Nemám s sebou plavky.

Jsme na místě nazvaném na plánku Vyhlídka na lom Kremina (30 metrů hluboký a má plochu 1,65 hektaru). – Další šok! Před lety jsme se zde koupali a nyní zmizel nejen ostrůvek uprostřed vodní plochy, ale také nevidím nikde tu vysokou lomovou stěnu naproti. Přírůstek vody je velmi dramatický..

Lomová hrana. Dnes je to do vody cobydup a celý areál je zatopen. Pamatuji krásný břeh s pozvolným přístupem do čisté vody, kdy navečer z ní vylézaly desítky raků.
Nedalo mi to, a pátrala jsem dál. V textu regionálního rádia jsem se dověděla, že voda stoupla o 20 metrů! a obec Prosetín (850 lidí) řeší problém co s ní. Hladina vody stále stoupá a spolu s tím se zvyšuje riziko, že lom přeteče. Lom provozoval Českomoravský průmysl kamene. Od té doby, co zde ustala těžba, vody přibývá a zatápí pozemky a rodinné domky v okolí. Hrozí zaplavení obce, sportovního areálu, mateřské školky. A řešení není jednoduché.

Naše další kroky vedou k lokalitě, kde poměrně úzká přirozená „lávka“ odděluje od sebe dva lomy – Benešův a Zachův. Na lomu Benešově (jižněji) se nic neděje a jak je v tomto kraji romantiků zvykem, místa krásného výhledu se osazují lavičkou. Zde jsou dvě modré mobilní. Neodolám, usedám na jednu z nich a prosím o zaznamenání tohoto okamžiku.

Dívám se do dáli a miláček mne žádá, abych se podívala co to pod tou lavičkou leží za krabičku od léků…. Shýbám se a sděluji miláčkovi: Cialis, 8 tablet. Neznám.

Miláček se nepatrně uchechtl a mám se podívat jestli tam není lípnutá cena. Je!

Další šok 2821 Kč. Miláček mě informuje o co se jedná a moje fantazie začíná pracovat. Není to nebezpečné oddávat se kdovíčemu na lomové hraně bez připoutání???

Protější důl Zachův je ojedinělou ukázkou jámového lomu s lanovkou a doprovodným zařízením na zpracování kamene.

Vracíme se a loučíme pohledem zpět s Benešovým lomem a modrými lavičkami

V tom všudypřítomném biomarastu zde jako diamant vyniká na kousku volného prostoru mladý doubek rozvinutý do krásy!

Lom Holcův

Lebka

Obcházíme roští u lomu Doubek po louce, fotíme panorama směrem na Mokrýšov a těšíme se domů. Máme hlad jako tisíc medvědů. Svačiny s sebou nenosíme.

Jako dvě malá kulatá ňadra dvě opuštěné duběnky… dvě ňadra nebo dvě kukadla…

Cestou zpět mě napadne se zastavit na zdejším hřbitůvku za obcí. Zdalipak tu budou také krásné kamenické žulové pomníčky zdejších lomařských rodin… Příchod a kamenná žulová podstava plotu dávají naději, že něco pěkného uvidíme…

Jsem zklamána, snad tento jediný kamenný pomníček, jiný než ostatní, mě potěšil…

A tento propracovaný pískovaný výjev jinde…

Žulový kříž v centru hřbitova

Krásné portréty a něco tady chybí, snad svítilna nebo jiný portrét?

Moje téma – lavičky..

Pohled zpět ke hřbitovní bráně. Jsme na kopečku v dolince. Na obzoru objevuji nevšední obytný areál, který dlouho poutal moji pozornost. Vídala jsem jeho vysoký plechový plot z oken vlaku jedoucího k nám domů. Až když jsem náhodou objevila, že je na prodej a já o několik dní později promlouvala na smutečním obřadu jeho majiteli, vše se mi propojilo. Ale od té doby o osudu této krásné zahrady a domu na samotě již nepátrám…

Mám ráda samotu, ale když člověk není již mlád a samota plná života… smutno je i v takovém krásném místě…

Inspiruji se a pohlížím i do jiných světových stran … Pozůstatky budov dolu Mikšov – také se tam znovu podíváme, ale nebude to nic útěšného…

Opravená chalupa poblíž Macháčkova lomu. Ze silnice není vidět a z tohoto místa jedině proto, že jsou bezlisté stromy…

.. Ještě dáme slovo miláčkovi, Valachovi z Rožnova…. svůj příspěvek k tématu opuštěné a zatopené lomy nazval:

Pohled nezaujatého „cizince“ ve zdejším kraji:

Zatopené lomy tvoří ojedinělý krajinotvorný prvek, se kterým se jinde v tomto měřítku nesetkáme.  Obrovské „díry“ do země zaplavené podzemní vodou, často obklopené lesy nebo jinou nekontrolovaně bující vegetací vytváří velmi malebné scenérie. Ty se navíc mění v závislosti na čase, který uplynul od zastavení těžby a ročním období. U nejdéle opuštěných lomů (jejich zavírání začalo již za první republiky), už nelze rozpoznat, že byly vytvořeny lidskou činností.  Je škoda, že tento areál zatopených lomů není udržován ve stavu, kdy by mohl být využit k naučným a rekreačním účelům. Příkladů pro podobné využití nalezneme celou řadu. Nedávno jsme se zde zmiňovali o cementárně v CASTELLAR DE N’HUG a rovněž o Baťův institut v bývalé budově 14/15 Zlínského Svitu. Příkladem pro úspěšné  využití opuštěného průmyslového areálu je Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice. Malebné zatopené lomy u Prosetína jsou zatím neřízeně chátrají. Dočkáme se také jejich revitalizace?

A to je definitivní konec dnešního vyprávění. V sobotu jsme byli na dalším lomovém výletě v okolí Prosetína, tak se máte na co těšit. Třeba se mi zítra povede i zablogovat. Fotky máme zpracovány…  tak alespoň zimní pozdrav ze soboty:

Psota a ostatní…

Do lokality zatopených lomů poblíž Prosetína, kde jsme se toulali nedávno, jsme se vrátili ještě jednou. Místa a lomy, které jsme cestou zhlédli, jsem si matně pamatovala z doby před cca 20 a více lety? Téměř vše se změnilo, ale kupodivu jedna lokalita zůstala, pokud mohu soudit, skoro stejná. Bylo to pro mne velmi milé a uklidňující. Mám ráda tradiční jistoty, v tomhle smyslu mne žádné krajinářské a architektonické experimenty příliš netěší. Nepřipadám si tu pak jako doma a jsem zmatená. Místa v mém okolí považuji za daná a pokud se někdo pokouší ta ladná místa jakkoli ve velkém měřítku kurvit (proti jemnému vylepšování a přirozené obnově nic nemám), kazí mi to dobrou náladu a už se sem nechci vracet. Asi se nevyjadřuji dost srozumitelně, ale tak to cítím…

Tentokrát jsme auto zaparkovali o kousek dál než posledně, na malé „návsi“ v Mokrýšově. S sebou jsem si nesla mapu míst, která jsme chtěli navštívit a měla zhruba promyšlenu trasu. Z Mokrýšova jižně polňačkou k osamocenému lesnímu ostrůvku mezi poli a loukami, kde se nachází lomy Psota, pokračovat po té samé cestě (jiná sem a odsud nevede) směrem k Mrákotínu a na křižovatce ve tvaru T se napojit na starou asfaltku a zabočit poprava. Jakmile dojdeme k lesu, ocitáme se u další lomové lokality, kterou prozkoumáme s ohledem na obytné stavení ne zcela bezezbytku, ale také ne jen tak ledabyle… Cesta nás vede ke konci lesa, kde navštívíme nejprve lom po levé straně a následně se dáme lesní promenádní cestou doprava, kde nás čekají hned dva zatopené lomy. První je nepřístupný a miláček mi vysvětlí proč nemám vstupovat na cizí pozemek, druhý obhlédnout lze. Návrat máme naplánován poněkud volně nejkratší necestou lesem polem loukou a protože se již začíná stmívat, neváháme a noříme se do lesa. Zde se záhy ztrácíme nemaje kompas ani GPSku, ale po čase nabývám orientační jistoty a vím kde se setkáme s civilizací. Ano, je to tak, jsme zpět u obydleného stavení poblíž lomu na kraji lesa a zpět jdeme velmi rychle stejnou cestou. Včas a jsme rádi, že to tak dopadlo. Ztráta směru cesty byla k užitku. Nestihli jsme všechno, co jsme chtěli (na příště jsme si nechali očividně neznámý pomníček „hajného smrt“) , ale to nás netrápí…

První zastávka v oáze lomu Psota (původně Psotův lom), před sametovkou Lom Mokrýšov-Březiny. Těžba byla započata 1938, ukončena roku 1960. V roce 2004
získalatuto lokalitu fa. Triton Sport a začala zde budovat novou základnu.
Hmm, tohle tu před lety nebylo… jen soukromý dům a vše kolem bylo dokonale neprostupné. Nyní se tu planýruje, sází a potápí.

Všude kamení plná prdel , ale přístup do vody máme stylový ze zámkové dlažby. Vpravo zřejmě artefakty vylovené z vody.

Pohled na velkou těžební jámu. Ještě je tu jedna menší.

To je ona. Ta menší jáma.

Copak se to tam skrývá za křovím? Snad ne legendární žlutá ponorka?!! Mezi námi se nachází překážka v podobě příkopu plného vody, který spojuje oba lomy. Musíme to obejít zleva, tak jdeme na to.

Jo, drží se tu ještě sníh. S tím jsme nepočítali, ale vybaveni jsme. Z tohoto místa je velm i hezký pohled na větší zatopenou jámu.

Všude samé kamení…

Také z tohoto místa je hezký pohled jámu. Díváme se stále na tu samou, protože je o mnoho fotogeničtější než ta druhá, menší.

Občas zasvítí sluníčko, ale fouká nepříjemně. To, co se zdálo být žlutou ponorkou je ve skutečnosti torzo letadla. Chtěla jsem otevřít dveře, ale myslela jsem, že je zamčeno. Miláček je však otevřel bez problému, protože jako letec ví, že se otvírají dovnitř. Něco nám k tomu éru později napíše.

Šíleně smutný eroplán

Jedná se o typ  Antonov An-2. Tento konkrétní kus s imatrikulací OK-KIP můžete v plné kráse vidět zde. V diskuzi pod obrázkem se uvádí, že trup OK-KIP je t.č. (duben 2013) u lomu Mokrýšov (mezi Hlinskem a Skutčí) a slouží jako pozemní trenažer pro potápěče (druhý trup je v lomu potopený) zatímco podle odkazu na Wikipedii byl v roce 2014 zapsán jako aktivní v leteckém rejstříku. Na webových stránkách posledního vlastníka Air Special jsme zjistili, že tato s.r.o je od roku 2014 v likvidaci. Zřejmě OK-KIP z leteckého rejstříku neodhlásila. I letadla mají smutné osudy, je mi líto, že dopadlo takto. Mohlo udělat spoustu radosti třeba parašutistům jako výsadkové letadlo, nebo práškovat. Pravděpodobně nebyly peníze na jeho údržbu a provoz. Ať tedy alespoň potápěčům dobře slouží, když nemůže létat. Doufám, že tam netrénují něco podobného .

Pohled do vymláceného kokpitu

a do nákladního prostoru se sedačkou a věšákem

Odcházíme dál a oceňujeme majitele, že nás nechali být a fotit. Vlastně jsme zde neměli co dělat, žáno… a oni se ani neukázali….

Pohled zpět směrem k Mokrýšovu

A jdeme po letité asfaltce vstříc dalším dobrodružstvím

U lesa ctíme soukromí majitelů nemovitosti, vím komu patří, nechci fotit ani se moc ometat kolem. Proto zabočíme hned doleva, do lesa. Pamatuji si to zde také trochu jinak, ale fotky už bohužel nemám. Syn mi kdysi ve vzteku vymazal celý disk.

Překvapení! Super nová chaloupka – finský arktický domek, jak čteme na malé vizitce na dveřích. Jsme uchváceni!

Lom u chaloupky

Nechybí ani lavička pro romantika s výhledem na zatopený lom

Perfektní grilovací domek! Dřevostavba s grilovacím ohništěm, podél stěn lavice … velmi stylové. Dívám se na síť a zjišťuji, že že se této stavbě říká grilovací kota. A může být spojena i se saunou! A není prý potřeba stavební povolení!

Stará zchátralá budova patřící k lomu, využíváná dnes zřejmě sporadicky jako dílna a skladiště. Vedou sem stopy kol traktoru.

Stále stejnou lesní cestou směr Holetín vstříc dalším lomům..

Za lesem vlevo odbočujeme širokou lesní cestou k dalšímu zatopenému lomu, objevuje se po cca 100 m u okraje lesa

Fotíme z více stran, nechybí tu letité černé skládky domácího odpadu. Ne a ne to zetlet…

Ten samý lom

Po návratu do výchozí pozice, před odchýlením z hlavní, vykročíme opačným směrem nádhernou promenádní cestou k nedalekému lomu Holetín.

Už jsme tu, brána zavřena a celý pozemek oplocen. Je zde základna potápěčů KSP Hradec Králové.

Obcházíme plot a já doufám, že naleznu místo, kudy bych se dostala za plot aniž bych se musela moc snažit. Našla jsem, ale argumenty miláčka mi nedovolily vstoupit na cizí pozemek. Kdybych byla sama, šla bych, s morální autoritou toto však možné není. Foceno tedy přes plot. Jsou zde dvě krásné chaty a zadáte-li si Lom Holetín a obrázky, můžete se pokochat jeho krásou.
Lom je přibližně oválného tvaru s největším rozměrem cca 70 metrů. Stěny lomu jsou téměř všude skoro svislé až do hloubky 18 metrů. Maximální hloubka je 23 metrů.

Nedaleko tohoto lomu je ještě jeden, směrem ke vsi Holetín, vpravo od cesty. Nemůžete ho minout. Ale my už rychle musíme zpět, aby nás nestihla tma. Jsme bez baterky a navigace a pokoušíme se to vzít rovnou čarou…

Jen jednou zaznamenáváme neobvyklé a námi nečekané množství prachového sněhu (u nás nic není!) a pak už jen obava ze ztráty dobrého směru, ale nakonec jsme se někam trefili..

Cestou zpět ke Psotě ještě fotíme narychlo panorama a jednu záhadu. Ten vyvýšený domek uprostřed pláně stojící v malém žabinci s rákosem je pravděpodobně jakási pozorovatelna. Součástí je zvukové i optické zařízení a opodál další zajímavost, kterou ale už blíže nezkoumáme. Nebe tmavne..

Co to může být??? Asi sedm nebo více podobných zařízení na jednom místě. Ale dostatečně od sebe vzdálených. Něco je tam v punčoše… Netušíte co by to mohlo znamenat?? Jsem hodně zvědavá.

překvapení na každém kroku! – AKTUALIZOVÁNO!

V pátek svítilo slunce a to znamená, když se náhodou něco nehroutí, že mám dobrou náladu a neodolatelné nutkání vyrazit, po tom nelibém zimním čase, opět do přírody. Přemluvila jsem miláčka na malý výlet a to není všechno! Asi byl také velmi dobře naladěn a přístupný VŠEMU, když mi kývl i na to, co minulý týden jednoznačně odmítl. Vzpomínáte… nechtěl narušit cizí pozemek a vyfotit zatopený lom. Tak teď jsem ho přemluvila a ani to nedalo tolik práce.

Domácí příprava byla velmi pečlivá. Trasu jsem s miláčkem nekonzultovala, nechal to zcela na mně. Projížděla jsem mapy.cz a tipovala kde zaparkujeme, kudy půjdeme cestou necestou tam a kudy se vrátíme. Bylo to ve své podstatě jednoduché, ale natrefit náš první cíl – lesní zatopený lom a kdesi poblíž v lese objevit pomníček „hajného smrt“, z toho jsem měla trochu obavu. Zbytečně… Obě místa byla hned vedle sebe a nemuseli jsme ani dlouho hledat. Pak nás lesní cesta zavedla krajem lesa k jeho konci. Zde jsme zabočili doleva a po cca 100-150 metrech jsme přeskočili potok a dali se intuitivně vpravo nahoru kopcem. Záhy jsme narazili na rozcestí, ale to nás nezmátlo a pokračovali jsme ve zvoleném směru dál a dál, až se cesta zatočila doprava, a to už jsem byla jakseříká doma. Vyšli jsme pod oploceným lomem. Pokračovali jsme až k vytipovanému místu, které jsme obeznali při své předchozí návštěvě a prostě jsme ten plot povojensku podplazili a bylo to. Zpátky už jsme šli slušně po silnici, ale ani tato mastňácká varianta návratu nebyla bez jistého poučení. Zkrátka, všude je něco k vidění!

Na míste označeném šipkou jsme zaparkovali. Věděla jsem z letecké mapy, že kousek za vesnicí je plac, kde to je možné.

Přešli jsme louku a šli podle lesa. Co to je? Byla zde nějaká bouda… betonové podstavce s uřezanými kůly. Dnes už vím, že zde byla družstevní salaš pro krávy.

A na kraji lesa se začínají objevovat kameny obrostlé mechem… v tom už máme jasno, lom je nedaleko a já si vzpomínám na Mokrýšov a slova jediného Mokrýšováka, kterého jsme načapali na dvoře a oslovili ho. Orientační bod jsou hromady kamení, tam někde máme vstoupit do lesa a pomníček už bude nedaleko.

Jdeme kousek touto cestou kopírující kraj lesa (pohled dozadu) a už se vlevo objevují tak typické hromady nepotřebného lomového kamene… a na úpatí druhé kupy… ano, nešálí nás zrak…. je to tady!!

Vidíte pomníček obehnaný dřevěným plůtkem? Pak jste na tom stejně jako my tenkrát…

Ano, dnes už víme, že zde tragicky zahynul v roce 1959 ne hajný, ale myslivec František Brychnáč. A nebyl zavražděn pytlákem. Bylo to jinak. Podařilo se mi s velkým štěstím kontaktovat syna pana Brychnáče a ten mi pověděl vše o tehdejší smrti svého tatínka. Čekám jen na jeho souhlas, zda mohu a v jakém rozsahu příběh zveřejnit. A dal nám tip na další lesní pomníček nedaleko…

Opodál nacházíme náš dnešní první zatopený lom, jmenoval se podle majitele – Prachařův.

Širší cesta nás vede dál…

Je krásně, slunce svítí…

A to už jsme u lomu, který prý patří královehradeckým potápěčům. Je impozantní.

Přiblížíme si jednu ze dvou chat

I když jsme sem vnikli podplazením překážky, nechceme se chovat jako dravé šelmy a fotíme pouze z jednoho místa.

Později jsme se dozvěděli, že tento lom se nazývá Kavčí a patřil Holcům.

No, tak jste si to také pěkně užili, fotek hafo, a jdeme dál. Prašnou cestou podle lomu, který jsme fotili v předešlých výletech… A protože jdeme opačným směrem, objevujeme až dnes ceduli na stromě.

Aha, tak lom se jmenuje Borovina…

A naproti zase kupy kamení co se nehodilo…

Cestou zpět pozorujeme u silnice kamenné ploty umně složené z pěkných žulových šibráků, jsou zachovalé, protože udržované…

A zde příklad kamenného plotu ponechaného napospas. Je to tak. Kdo chce bydlet v baráčku, musí se postarat o všechno. Práce jak na kostele…

Blížíme se k zaparkovanému autíčku, jdeme volně po louce a je nám skvěle. Svítí slunce a nad námi se klene nebe jak vymalované. A zase máme hlad jako 1000 medvědů. Ale na pozdní oběd si ještě musíme počkat.

Sněhu plná prdel!  *)

*) Probudili jsme se kolem osmé ráno a podivili jsme se! Pardon, ale nedá se to opravdu říci jinak a hned mě to napadlo. Poetická recitační skupina Vítrholc nás to tak naučila ve svém rozhovoru, kde přímo uvádí: Textů máme plnou prdel. Je to silně emotivní, pravda, ale vystihuje to situaci. Každý má před tou větou respekt!!

Pohled zvýšky na zahradu kolem poledne. Odhaduji to na 20-30 cm. Chrudimsko je zavaleno sněhem a naše ulice má po celý den jen vyšlapanou cestičku pro pěší.

Ještě jedna fotka z rána.. odpoledne jsem se sešla s přáteli z Chrasti a ti dychtivě sdělovali kudy všudy se k nám dostali. Hlavní tepna z Chrasti do Skutče byl totiž v oblastí přibylovského kopce až ke kruháči u pumpy před Botanou (Botas) celý den uzavřena. Popadané stromy a uvízlé kamiony…

Tolik sněhu nenapadlo snad ani v součtu od začátku zimy. Ráno nasněžíno a nepřetržitě padaly sedláci až do cca 14.00 hodiny. Pak sněžení zesláblo, ale neustávalo. Teď ty masy sněhu tají…

Miláček se dívá co píšu a vzpomněl si na své časy na vojně, kdy jako velitel čety při sněhové kalamitě budil své vojáky Slováky na úklid sněhu v autoparku. Při pohledu z okna v této situaci vždy konstatovali:

Padá sniežik bielučký, na polja i na lúčky  – —éééééééééééj..  ale sa ho najebalo!!!

Luhačovice

Zase ty Luhačovice! V druhé březnové sobotě jsem zde byli na výletě podruhé, ale ještě nemám zpracovaný výlet první, řadící se do série Valašský týden.  To musím rychle napravit a Luhačovice tedy budou dvakrát po sobě. Orientuji je na Valašsko, ale nacházejí se na na hranici Valašska a Slovácka.  Luhačovice jsou velmi krásné a zajímavé, proto vás ani  dvakrát za sebou neznudí.

Nemohu říci, že Luhačovice jsou letoviskem – jsou oblíbené za všech ročních období. Jednak jsem si to přečetla, a jednak ověřila svou nedávnou návštěvou. Zima, vítr, mrholilo a lázeňské město praskalo ve švech. A prameny pramenily, i když bylo skoro na nule. Restaurace v době oběda plné a vše bylo připraveno na taneční večírky. Dýdžejové zřejmě jedou na plný pecky. Říká se jim tu familijerně Tomáš, Lukáš apod…  Ale vraťme se do letních dnů, kdy jsem zde byla asi poprvé. Říkám asi, protože je to třeba jinak. Studovala jsem ve Zlíně a z tehdejších školních výletů si toho moc nepamatuju. Klidně je proto možné, že jsme tu již s miláčkem byli, aniž jsme tušili že jednou budeme žít spolu a budeme se tu společně procházet… a fotit!

Luhačovice, lázeňská část, lavička u Nového Jubilejního pramene. Fotí nás švihák lázeňský. Za námi místní Společenský dům

Luhačovice… ach..

Největší moravské lázně s tradicí lázeňské péče již od 17. století leží v údolí říčky Šťávnice. Krásnou přírodu Bílých Karpat doplňuje kolonáda, rozlehlé parky s fontánami a upravenými vycházkovými cestami, pavilony, léčivé prameny (vyvěrá zde 17 minerálních pramenů, mezi nimi slavná Vincentka) a především řada staveb známého architekta Dušana Jurkoviče.  Vytvořil zde na počátku dvacátého století unikátní soubor staveb ve stylu lidové secese a vůbec… i rodina, ze které Dušan Jurkovič pocházel byla s Luhačovicemi dlouhodobě propojena  a zanechala zde své stopy. Ale to by bylo na velmi dlouhé povídání.  Jsme tu dnes poprvé, a tak se spíš rozkoukáváme a jdeme tam, kam nás zrovna napadne. Nelze za jeden a ještě necelý den zvládnout vše, co je spojeno s jeho jménem.

Parkujeme poblíž nádraží, a postupujeme městskou páteřní komunikací – Masarykovou ulicí, směrem k centru města. Luhačovice můžeme pomyslně rozdělit na dvě části, které spolu nerozlučně souvisejí. Na část lázeňskou a městskou, kterou právě procházíme směrem k té lázeňské. Jádro Luhačovic je památkově chráněno vzhledem k množství architektonických památek, které se zde dochovaly. Typickým představitelem lázeňské architektury je vila.Většina z nich počítá kromě rodinného bydlení navíc s prostorem pro sezónní ubytování hostů, někdy i s nabídkou stravování.

Stále postupujeme Masarykovou třídou? a pozorujeme domky či villy. Některé jsou opravdu honosné a bohatě dekorované. Všude obchůdky se vším možným. Převládají samozřejmě lázeňské oplatky. Ale pravá hojnost nabídky začíná až na pěší zóně – třídě Dr. Veselého. Ale ta se teď celá renovuje, a tak jsme trochu smutní.

První z velkolepých vil na Masarykově třídě (zní mi to lépe než ulice). Jmenuje se Radhošť a je navržena v historizujícím neorenesančním slohu. Původně se sice jednalo o lázeňský pavilon, dnes však objekt slouží jako bytový dům. Jeho zadní část, na rozdíl od té načančané přední, je jednoduchá a nezdobná. Samostatně stojící, štíhlá třípodlažní budova byla v říjnu roku 1992 prohlášena kulturní památkou. Jejím výrazným dekorativním prvkem je nárožní polygonální patrový arkýř, nesený atlantem.

Módní letovisko v Luhačovicích začalo vznikat na přelomu 19. a 20. století. Složení obyvatel se postupně měnilo a do Luhačovic přicházela celá řada lidí z různých koutů republiky nejen kvůli letnímu pobytu, ale aby se zde usadili natrvalo. Stavebníky vil byly zpočátku šlechtické rody, později příslušníci střední vrstvy, často podnikatelé, kteří se vypracovali z malých poměrů. Je zajímavé pozorovat a porovnávat, jaké si nová podnikatelská elita stavěla honosné vily s tvaroslovím aristokratického sídla.

Jdeme dál a na Masarykově třídě nás upoutají půvabná pastelová dvojčátka. Secesní vily Světlana a Haná postavené ve švýcarském horském stylu. Meruňková a pistáciová. Kterou máte raději?? Že by Jurkovič??? Ó ne, to byste se spletli, jsou starší!! Vila Světlana byla postavena v roce 1899 na základě projektu architekta Julia Koopa. Přesto, že je tato budova mladší, kulturní památkou se stala již v roce 1992. Její pistáciové – a o dva roky starší dvojče, čekala tato pocta až o 11 let později.

Pro lepší orientaci hostů byly luhačovické vily označovány jmény. Až na výjímky dostávaly ty, které na počátku 20. století rostly jako houby po dešti, česká a slovanská jména, zcela v duchu tehdejší vlastenecké atmosféry (Světlana, Haná, Čechie, Srbka – dnes Maruška atd…). Prvorepublikovým trendem byly naopak názvy cizojazyčné – Avion, Viola, Miramare, Anita … V roce 1940 stálo v Luhačovicích již více než 240 vil s vlastními jmény.

A protože se pěší zóna – ulice Dr. Veselého, zakladatele moderních lázní Luhačovice, rekonstruovala a revitalizovala, skokem se ocitáme v samém centru lázní. Jeho největší ozdobou a dominantou je Jurkovičův lázeňský dům (přejmenován v r. 1948, původně Janův).

Úplně vpravo na nás vykukuje z boku Kaple sv. Alžběty kterou dala postavit roku 1795 majitelka lázní Alžběta Serenyová pro nemocné léčící se v lázních. Z původního zařízení kaple se dochoval do dnešních dnů dřevěný oltář se sochou Božského Srdce Páně mezi dvěma anděly.
Kromě náboženských obřadů, sloužil její zvon i jinak. Ohlašoval počátek a konec lázeňských procedur. Podle nařízení správy lázní z 27.9.1816 se muselo zvonit od 15. května 3x denně – v 6:OO, ve 12:00 a v 18:00. Toto zvonění také označovalo počátek a konec koupání v lázních.

Lázeňská kolonáda u Jurkovičova domu. Osvobozením 2. května 1945 začíná pro luhačovické lázně nová etapa vývoje. Vtéto době vzniklo právě velkorysé řešení lázeňského náměstí. Velká kolonáda svým efektním obloukovým půdorysem sleduje úpatí Velké Kamenné a je doplněna prosklením, umožňujícím pohled do zeleně. Součástí řešení tohoto velkorysého prostoru je i fontána.

Jurkovičův dům ze všech stran

Jurkovičův dům ze všech stran 2.

Slovák Dušan Jurkovič patří k významným evropským architektům 20. století. Luhačovické působení pro něho bylo důležitou životní etapou. V letech 1902-1907 postavil Jurkovič v Luhačovicích 14 staveb, z toho 3 pro soukromé zadavatele. V průběhu první sezóny šlo o přestavby Janova (dnes Jurkovičova) domu, Chaloupky s bytem správce, atd… bez fotografií by byl výčet staveb spolu s jejich časovou posloupností jen nudnou částí tohoto textu, tak příště stavby vyhledáme, nafotíme a popíšeme… zajímavou roli v nich hraje zejména Slovenská búda, která bohužel v roce 2002 vyhořela (nedokázané podezření na  pojistný podvod).

Spolupráce Jurkoviče s lázeňskou akciovou společností byla limitována nedostatkem finančních prostředků. Přesto se mu podařilo v Luhačovicích vybudovat vpravdě národní lázeňský komplex, který svým uměleckým stylem, kdy propojil lidové tradice se secesí a modernismem, zdatně konkuroval lázním německým. Škoda, že jeho nejzásadnější plány zůstaly nezrealizovány a některé ze staveb byly zbourány. Ale i tak s minimálními prostředky zkultivoval lázeňské centrum, nic nepokazil a z jeho staveb se těšíme dodnes!

Pohled do dáli na vilu Alpská růže stojícíi na druhém břehu řeky.

Lázeňské divadlo nedaleko Jurkovičova domu

Janáčkova busta a datum jako důkaz – ano tohoto dne jsme byli zde.

Společenský dům a v dáli Jurkovičův (dříve Janův) dům

Nový Jubilejní pramen a v dáli Inhalatorium – lázeňská poliklinika

Pod lesem stojící vila Alpská růže. Další z pozoruhodných luhačovických staveb, pocházejících z konce 19. století. Najdeme na Lázeňské náměstí (č. 170). Jedná se o budovu v tehdy velmi oblíbeném švýcarsko-alpském stylu, jmenuje se Alpská růže – nebo prostě jen Růžová – a byla postavena v letech 1883 až 1884. Dnes se jedná o čtyřhvězdičkové ubytovací zařízení s krásným výhledem do parku, které se nachází v centru lázní, nedaleko kolonády a většiny minerálních pramenů.

Jedna pozoruhodnost – v této vile bydlel v roce 1902 Dušan Jurkovič. Svědčí o tom dopisnice z Luhačovic, kterou Jurkovič zaslal 25. srpna 1902 Boženě Bartelmusové (své budoucí ženě) do Rezku u Nového Města nad Metují. Na pohledu na luhačovické lázně vyznačil místo svého pobytu – okno v 1. patře u věžičky ve vile Alpská růže. Z něj se mu naskýtal výhled na Janův dům (na snímku v popředí), který byl dle Jurkovičova projektu přestavěn v první polovině roku 1902. V kratičkém pozdravu píše: „Spomínám mnoho Vašich schůzek… Přemýšlím o Vaši návštěvě zde na podzim bude-li pěkně. “ Použité množné číslo se zřejmě vztahuje na rodinu Bartelmusovu, neboť v příslibu zaslání lepších fotografií z Luhačovic slečně tyká, což svědčí o navázání osobního vztahu.

Sblížili se v čase, kdy Jurkovič pracoval na návrzích stavby a vybavení letní venkovské rodinné vily továrníka Roberta Bartelmuse na Rezku (1900–1901). V roce 1903 se vzali; Boženě bylo 20 let, Jurkovičovi o 15 let více. Z jejich svazku se narodili tři synové: Jiří, Jan a Pavel.
Zdroj

Miláčci před Alpskou růží – opět fotí švihák lázeňský, sám se nabídl

Dnes se nepije! Dnes se tančí! Tančíren je tu PP!

Dům Bedřicha Smetany. Volně stojící čtyřpodlažní budova v Lázeňském údolí, která byla postavena stavitelem J. Schaniakem podle návrhu mladého brněnského – ovšem v Praze narozeného – projektanta Emila Králíka v letech 1908 až 1909.
Krásu exteriéru skvěle doplňuje i Bruselská fontána, dílo sochaře Jana Kavana. Fontána má jednoduchý miskový tvar ozdobený keramickými reliéfními plastikami s motivy vodní flóry a fauny. Původně byla vytvořena pro nádvoří československého pavilónu na světové výstavě v Bruselu (EXPO 1958), roku 1960 byla přenesena do Luhačovic.

Hotel Dům Bedřicha Smetany ve své podobě spojuje prvky secese a kubismu a byl otevřen v roce 25. výročí skladatelova úmrtí; tedy necelý rok poté, co v Luhačovicích zemřela jeho druhá žena Betty. Nový objekt se stal rychle vyhledávaným zařízením, které poskytovalo luxusní a diskrétní služby nejváženějším zákazníkům lázní, zejména prezidentům, politikům a známým umělcům. a tak je tomu obrazně i dodnes.

Dnešní luxusní secesní lázeňský hotel je situován v centru lázní a poskytuje nejnáročnějším hostům ubytování v pokojích se stylovými interiéry a možností celodenního stravování. Léčebné procedury jsou poskytovány v lázeňských léčebných zařízeních, vzdálených od hotelu maximálně deset minut chůze.

Za kulturní památku byl Dům Bedřicha Smetany prohlášen v roce 2000.

A to je pro dnešek konec, další Luhačovice budou následovat.

Luhačovice 2

Není to ode mne fér, ale Luhačovice 2 řadím opět do Valašského týdne. Týden se nám už pěkně nafukuje, z Valašského týdne se časem stal fenomén tohoto blogu, přátelé! Proto je tam opět zařazuji a nedivte se, že dnešní Luhačovice budou bezlisté. Odehrávají se totiž o více jak půl roku později.

Popadla jsem příležitost za pačesy a odjela na víkend s miláčkem do Rožnova. Ubytovali jsme se v příjemném a přijatelně levném hotelu Bečva. Žádný luxus, ale vše co potřebujeme máme (sprcha, wc, lednička a konvice – to vše je na pokoji) a je tu čisto a neošuntělo. A bonus balkón. Ale my tu stejně jen přespáváme, tak si ani ten balkón ve 4. patře neužijeme…

V pátek jsme si oběhli naše oblíbené štace (já všechny sekáče a společně bio Mandragora pro mouku od Šmajstrly a sojový nápoj) a miláček mne zavedl do podivuhodné drogerie na náměstí. Toulala jsem se v uličkách mezi regály a valila oči! Sortiment neobvykle široký a vedoucí v modrém nažehleném keprovém plášti jak za starých dobrých časů!! Být Rožnovákem, jinam nechodím! Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem si koupila 4 papiloty, a ani nevím proč… V sekáčích mne tentokrát nezaujalo nic. Pak na velmi pozdní oběd do restaurace POEZIE a šup do postele…

Miláček na celou sobotu zmizel do Hranic na letiště a já vyrazila autobusem do Luhačovic. Hlavním bodem výletu bylo Muzeum luhačovického Zálesí a výstava věnovaná Jurkovičovým vojenským hřbitovům v polské Haliči. Další podle okolností a času.

Autobus měl přímý směr a v Luhačovicích jsem vystoupila na nestandardní zastávce poblíž muzea. Domácí příprava se vyplatila, orientovala jsem se dobře. Naproti místu výstupu jsem zašla okouknout Ičko, kde na dveřích viselo několik informací, co všechno nedělají. Uvnitř zrovna slečna grilovala jednoho zákazníka, který se dožadoval služby, která tam sice jmenovaná nebyla, nicméně  ji nenabízejí. No prostě UNIKÁT!

Přestože jsem si byla zatraceně jista, nepodařilo se mi později dohledat na plánku města bod výstupu z autobusu. Mrzí mě to, protože jsem na tom malém náměstí zpozorovala i lety zašlou vilu dosud neopravenou, a to mám ráda. Jako kdyby se vyloupla z časů Jurkovičových… nerozumím tomu, ale další návštěva města mi snad vše vysvětlí.

V muzeu jsem strávila více jak 3 hodiny. Kromě výstavy, kvůli které jsem přijela (plánujeme dovolenou v Haliči zasvěcenou Jurkovičovým hřbitovům) jsem neplánovaně prozkoumala celkem důkladně i celé muzeum a byla jsem nadšena. Luhačovice se mi zamlouvají čím dál tím víc.

Po prohlídce jsem chvíli korzovala po pěší zóně, pozorovala frkot, návštěvníky, a vybírala si restauraci ke spočinutí. Zaujal mne hotel Litovel. Po konzumaci jsem ještě chvíli korzovala po městské části lázní a raději dříve než později jsem vyrazila na nádraží, abych se odsud dostala „domů“ bez problémů spojem přímým, což se mi povedlo. Na autobusáku jsem objevila místní fenomén.  Nejen lázeňští hosté, mnoho starších párů i žen ve dvojicích či partě sem vyráží jen tak na výlet. Třeba ze Zlína . Je tu fakt i v zimě docela rušno a obchody jsou otevřené o víkendu až do večera. A večer se tu každý den tančí. Včera, dnes i zítra se bude tančit všude! I v hotelu Litovel. Ale beze mne!

Panorama ze skromné panelové výstavy Jurkovičových vojenských hřbitovů v Haliči

Jeden z nich.. Krempna. Fascinující. Už jsem celá nesvá a kdyby mělo být po mým, vyrazila bych do Haliče hned…

V muzeu jsem se velmi ráda seznámila s historií Luhačovic a lidmi, kteří založili jeho slávu. Netušila jsem však, že mne zaujme i výstava Jehla příze, pokličky, hračky každé babičky aneb Čemu se učily a co vytvářely ženy v minulosti.

Zbrusu nová expozice Známé i neznámé Luhačovice, umístěná v nových prostorách kulturního domu Elektra, je expozicí životního stylu, která v sobě spojuje tři pohledy na Luhačovice počátku 20. století. Představuje návštěvníkovi Luhačovice jako centrum tradičního národopisného regionu, který nazýváme luhačovické Zálesí, jako místo s výskytem léčivých vod a rozvíjejícím se lázeňstvím a za třetí jako specifickou městskou část, vyrůstající mezi vesnicí a lázněmi.

Ale ani výstava Jehla. příze, pokličky, hračky každé babičky v panoramatickém pohledu, není k zahození

Malebná instalace na podélný způsob

Koupila jsem si krásnou knihu: Příběhy domů a vil: o stavbách, jejich architektech, stavitelích, obyvatelích a návštěvnících Luhačovic. Jsem strašná. Zajímá mne a okouzluje tolik věcí a lidských osudů, že přeskakuji z jednoho do druhého a nic nedotahuji do konce… Raději ani nezmiňuji, co už jsem takhle prokaučovala…. Teď mám Jurkoviče, snad vyjde na co myslím…

Pro Luhačovice byly z hlediska vzniku architektonických památek stěžejní dvě období. První můžeme datovat od roku 1902 do počátku první světové války, kdy se v Luhačovicích plně rozvíjela secese reprezentovaná svérázným až folklórně laděným stylem Dušana Jurkoviče a dalšími objekty (Dům B. Smetany, vila Dagmar). Druhé období můžeme zařadit do 20- tých a 30- tých let, kdy byly mimo jiné postaveny budovy Městského úřadu, Bílá čtvrť, plovárna, pošta a Společenský dům.

Ve stylu funkcionalismu: autorem návrhu budovy luhačovické pošty, původní městské plovárny a urbanistického řešení Bílé čtvrti i je brněnský architekt Bohuslav Fuchs (1895–1972), pozdější student pražské AVU u profesora Kotěry. Zajímavé je, že mezi mezi 34 zdejších kulturních památek byla zařazena z Fuchsových staveb jen budova pošty. Stalo se tak v roce 2006. Je úžasná…škoda, že jsem se nedostala dovnitř..

Bílá čtvrť – Plovárna a kaskáda odpočinkových teras a ustupujících podlaží penzionů od architekta Fuchse. Snímek ze 30. let minulého století

Ještě loni rozkopaná, dnes skvící se v plné kráse! Kompletní obnova ulice Dr. Veselého (novodobého zakladatele lázní) za 30 milionů korun přinesla vznik malé kolonády a stěny se jmény osobností spojených s lázeňským městem.

Nejzajímavějším prvkem této hlavní spojnice centra s lázeňským areálem je nová opěrná zeď rozčleněná na 3 části. Toto je jedna její část, Stěna paměti, na níž jsou metodou grafického betonu napsána jména významných osobností spojených s Luhačovicemi.

Luhačovice uspokojí kulturně a společensky založené návštěvníky. Kultura, hudba a tanec patří do Luhačovic stejně jako léčivé prameny.

A už jsem v taneční kavárně Litovel. Myslela jsem na hotel, ale v plánku města to stojí takto. Však není divu. Obrovské prostory a uprostřed taneční parket… Všechno si projdu a usedám k oknu s výhledem na malou kolonádu… ještě v městské části Luhačovic.

Fascinující menu za 65 Kč a polévka se roznáší v mísách. Mladé slovenské číšnice i vrchní. Velmi úslužní a rychlí. Je plno a každý si dopřává v klasickém lázeňském interiéru s červeným sametem levné menu. Pití je už dražší a všímáim si, že leckdo pouze baští ale nepije. Zajímavá strategie. Asi se to srovná u tanečního večírku. Vzpomínka na bezprostřední úsměv po štědrém tringeltu

Stěna paměti a to co mne nejvíce zaujalo. Krásní muži, luhačovičtí vzduchoplavci.. Fenomén prvního desetiletí minulého století. Sportovní a kulturní (viz pěvecký sbor Brnčál) spolek pánů v plavkách. Excentrické a svůdné… a svou pobočku měli chlapi i ve „vedlejším“ Rožnově (sic!)

Vše dovedeno k dokonalosti ..přijímání nových členů a jejich třídění do skupin podle obvodu břicha

Spolek velmi půvabný, zabývající se hlavně provozováním kolektivních speciálních vzduchoplaveckých cvičení. Bohužel jsem se o těchto předchůdcích spartakiádních vystoupení nedozvěděla více, tak příště…

Vzduchoplavci na výletě. Jsou zde i ženy, děti a jeden civil.. Proč se nazývají vzduchoplavci, nelétajíce v balóně, je mi zatím záhadou, ale příště snad se dopídím… půjdu za tím tvrdě. Možná se jednalo o módní fyzickou aktivitu pohybu na čerstvém vzduchu provozovanou v nezbytně nutném oblečení. Tak, aby co největší plocha těla byla vystavena slunečnímu záření a poctivému neředěnému vzduchu.

V Luhačovicích hledalo a dodnes hledá inspiraci mnoho významných umělců a osobností. Zcela nahoře manželé Heydukovi a Macharovi. Básník Adolf Heyduk se narodil v nedalekém Předhradí…. a další osobnosti. Luhačovice si cení asi nejvíce hosta Leoše Janáčka, který navštěvoval lázně se svou milenkou Kamilou.
Kamila Stösslová byla přítelkyní a pozdní láskou Leoše Janáčka. Seznámil se s ní v roce 1917 právně v lázních Luhačovice. Stala se inspirací pro řadu jeho hudebních děl a z jejich vztahu se zachovalo několik stovek dopisů.

A zase Heydukovi a Macharovi…

Básník Heyduk s manželkou Emilií zanechal po sobě v pamětní knize Slovácké búdy (původně Slovenské búdy, dnes neexistující) 26. srpna 1909 tento zápis:

Na búdě, kde víno čepí statný Blaho,

Slovák výtečný, je útulno, ne draho,

Slováci tu tráví mnohou chvíli

a ti vždy jsou upřímní a milí,

ó kéž by už lid ten, naši bratři,

dosáh od Boha už, co mu patří.

Svobodu, již lítý Maďar drtí,

Pokud síla práv jej neuškrtí!

Zdráv buď pod Tatrami, lide jarý,

Pomsta boží přijde na Maďary,

Zahlaholí písně tvé i naše,

Jak za Trenčanského Matiáše,

Jen až bude každý, co nám draho,

Zastávat a bránit jako dr. Blaho!

Malíř Antonín Slavíček.. tato fotka mi připomněla obraz: Dobrý den, pane Courbete

Dobrý den, pane Courbete, obraz francouzského malíře 19. století Gustave Courbeta

Antonín Slavíček: Slunce v lese / obraz z Luhačovic

Antonín Slavíček: Zahradni zed v Luhacovicich / obraz z Luhačovic
Antonín Slavíček pobýval v Luhačovicích nejednou, a toto je pouze ukázka jeho obrazů z této lokality

Luhačovice, náměstí 28. října, foceno od pošty. BINGO!!! Jsem doma. Vidím to, co jsem neviděla při svém prvním spočinutí na luhačovické půdě!!! Ten starý dům s oranžövou fasádou! Já nepozora, ta fontána, pošta, všechno, všecičko mi uniklo díky tomu, že jsem se soustředila na budovu kina Elektra, kde je muzeum…

Navštívila jsem i nový kostel sv. Rodiny (v pozadí). Moderní kostel byl postaven v l. 1996-1997 po více než stoletém úsilí o výstavbu nového kostela v Luhačovicích. Výstavba byla opakovaně přerušena světovými válkami nebo sovětskou okupací r. 1968. Až po r. 1989 byl kostel konečně postaven podle projektu architektů Michala Brixe a Petra Franty.

Městská část, poblíž nádraží pohlížím na protější svah a identifikuji penzion PLZEŇ, žlutý nezajímavý „činžák“ s červenoiu střechou z roku 1911 s věží Daliborkou. Možná byl revitalizován, ale žádná sláva…

Tak to je dnes vše, příště se vydám do Bílé čtvrti a prozkoumám blíže budovu pošty…

jeho oblíbený nedělní oběd!

Asi se blíží nějaké volby. Politici si začínají namlouvat voliče a předhánějí se mezi sebou kdo koho dřív ťafne a vyškrabe na něj ze dna starýho kastrólu zaschlou špínu. ODS už dávno dostala od svých médiaguru pokyn, že všechny staré sračky jsou odplaveny a vystrčila hlavu z mísy. Starý struktury s novou tváří se začínají aktivizovat a plivají jedovaté sliny na všechny okolo. Jsme opět čistí a můžeme sprdávat ostatní hlásají českým voličům.

Také ČSSD zbrojí jak supermarket před Vánoci. Včera jsem vytáhla ze schránky jejich oranžový pamflet. Prolistujete a máte jasno. Jejich mediální poradci zvolili tradiční mix poplácávání se po ramenou a vizi budoucí prosperity každého občana, o kterého se dovedou postarat, jak jinak. Přikoření se to špetkou babišovského pepře a osladí dvěma recepty ala vařič hruška.  Ať se ta beztvará, ale pevně semknutá masa kolem supermakretů, která nás zajímá pouze před volbami, uspokojí. Jó, levné pokrmy mezi voliči frčí, to vám poví každý a nemusí být ani vlivný marketér. A tak není chybou na to vsadit. No, ANO,… předvolební strategie jako stehno. Tady se nelíčí na pražskou kavárnu!

Oranžové srdce bije vlevo a Bohouš – volební strategie ČSSD. Věnujte pozornost hlavním trhákům nad Bohoušem. Copak nám doporučí za NEDĚLNÍ pochoutku …. že by nějaký tip na VELIKONOCE??

Potřebujeme vyšší růst mezd… to je jednoduché zvolání, 25 let po sametovce.., ale jak v praxi? Namátkou….paní ministryně práce a sociálních (v letech 1997-2004 pracovala jako ředitelka pro styk s veřejností v obecně prospěšné společnosti Gender Studies) věcí oznámila, že už se na to nemůže dívat, na tu do nebe volající nespravedlnost v platech žen, a že tedy podpoří zrovnoprávnění žen s muži – dá 400 milionů korun genderovým organizacím, aby s tím něco udělaly…A co důchodci?? V plátku se uvádí: Důchodcům na důchody o 6,2 mld. více… co to je za sumu, jak na to numero přišli? … Máme cca 2 400 000 důchodců, a tak se cca 1000 korunový příspěvek za rok a 40 Kč nárůstu důchodu nasčítá. Jeden důchodce je ale stále chudák balancující na hraně. Výhrou je, může-li si někde přivydělat…

Koho tím chtějí ohromit??? Spoléhají na to, že pro čtenáře jejich tiskoviny jsou ta čísla skutečně ohromující, ale jejich vypovídací hodnota je mizivá, jejich použití je jednostranné… Chybí mi tam pro srovnání celkové údaje o státní sociální podpoře, o sociální skupině Romů, o podpoře agentur na jejich začlenění..

antibabiš

Bohouš doporučuje…. Kolínka vařená ve vodě s kostkou s kabanosem… to je propaganda! Ale kdo to má jíst? Je to nezdravé a ještě se to nedá pozřít…. mně se z toho teda zvedá žaludek. Zda-li tak vyváří paní Sobotková pro Bohouše??? Chceme další tipy a možná by neškodila před volbami ani kniha receptů. Jak vaří další celebrity ČSSD. A zdarma rozdávat těsně před volbami. Abychom věděli, co nás s nimi čeká .

Dospěla jsem ke konci a není mi špatně jen z toho kabanosu. Nacházím se ve stavu rezignace a nenacházím volební jistoty. Vypadá to že po 25 letech se systém hroutí a ať nastoupí do čela kdo chce, jeho jedinou snahou je si co nejdříve našetřit na své rozsáhlé domy s velkými zahradami a vysokými ploty. A my budeme vařit na svátky kolínka s kabanosem. To je VIZE budoucnosti s ČSSD.

Tady se baští taky za padesát

a milé setkání…

Kde se vzal, tu se vzal, někdo zazvonil, uvedl mne v úžas a domluvili jsme se na společném výletě… Poznáte toho tajemného bloggera???

Je to těžké, vím, ale zatím vám žádnou indicii nedopřeju. Jen bádejte, milánkové. Známe se z bloguje.cz, nikdy jsme se neviděli, ale byli jsme si v té době blízcí.., ale a od rozprášení bloggerů z tohoto portálu jsme se vlastně blíže nekontaktovali… až minulý týden. A to, jak říkám, jsme se viděli poprvé… Prošli jsme společně Žulovou stezku, povídali se a pak jsme si povídali ještě doma. Určitě se ještě potkáme..

Plánej Žulové stezky

Začínáme u koupaliště. Je celé obehnané dvojitým plotem a uvnitř hlídkuje černý vlčák. Je dobře vychovaný, situaci posuzuje diferencovaně a s velkým citem pro dobré lidi. Na nás prostě neštěká. Já se tomu nedivím, ale náš host je z té situace u vytržení…

První zastávka – Novákovo jezírko

Bonus – pohled do dosud činného lomu Litická

Lom Družsrtvo – vlastní ho potápěči

Chlouba zdejšího přírodního parku – Kaňon

Panorama Kaňonu (tak ho známe, ale jmenoval se Mikšov)

Scházíme dolů do lomu prudkou stezkou a fotíme se.

Kaňon… je krásný den, počasí se opravdu vyvedlo..

Lom Zvěřinov

Zvěřinov – odraz na hladině

Zatopený lom Andruziv

To jsme my!

– vyprávění pana Františka Brychnáče

Prachařův lom

Pomníček u haldy Prachařova lomu (obrázek si můžete kliknutím zvětšit, stejně jako všechny ostatní)

František Brychnáč byl můj otec. Den, kdy zemřel, mám dodnes v paměti, i když už je to tak dávno .. bylo mi tehdy 6 let. Bydleli jsme v té době v Tisovci, v novém, ale ještě nedostavěném domku, kam jsme se přestěhovali z obecní hájenky ležící na samotě pod Panským lesem mezi Dřeveší a Tisovcem, kde se narodila a prožila své dětství a mládí moje maminka.  Tatínek pocházel ze Švihova.

Obecní hájemka pod Panským lesem dnes

dtto

Byl jsem doma s maminkou a mladším bratrem, když se ta tragická událost stala. Odpoledne přišel za tatínkem jeho kamarád – Jiří Výborný, učitel v malotřídce v nedaleké Dřeveši, kam jsem měl po prázdninách nastoupit do 1. třídy… Byl z něho cítit alkohol, na ramenou pušku a přemlouval tatínka,  aby s ním šel do lesa na lišku k nedalekému Prachařovu lomu v Borovině. Oba byli členové lovecké společnosti Tisovec

Lom byl už velmi dávno opuštěn, těžní jáma zatopena a všechna lomová zařízení a budovy zmizely. Že se tu kdysi dávno těžilo, tak o tom svědčily už jen mohutné haldy kamene zarostlého mechem. V jedné z nich se usídlila liška a na tu se tatínek a jeho kamarád toho dne vypravili. Navzdory tomu, že ho maminka prosila, ať nikam nechodí, že se jí zdál varovný sen.

Přešla hodina, možná o něco víc, a z lesa se ozvala rána. Maminka řekla: „Tatínek střelil lišku“. Po chvíli práskla rána z pušky podruhé a maminka jakoby věděla, že je zle. Když viděla oknem, jak přichází děda s čepicí v ruce, začala plakat. Její domněnka se potvrdila. Tatínek už nežije…

Co se tam tehdy vlastně stalo je dodnes záhadou…. Tatínek střelil z vrcholu haldy lišku a sestoupil dolů.  A pak práskla druhá rána. Ta pro tatínka smrtelná.  Jiří Výborný vypověděl, že usnul na posedu naproti haldě, a když se probral, viděl dole nějaký pohyb a vystřelil. Zasáhl svého kamaráda rovnou do srdce. Vyšetřilo se, že k výstřelu došlo nešťastnou náhodou a vrah zůstal nepotrestán

Starší syn, pojmenovaný po otci František, dodnes vzpomíná,  jak tato tragická událost ovlivnila negativně celý další život jejich rodiny. Dvě malé děti, nedostavěný domek a maminka zůstala na vše sama.  Byla tehdy tak mladá. Nebylo lehké překonat tuto ztrátu a  s bolestí a trpkým pocitem jisté nespravedlnosti žít dál. Pan učitel Jiří Výborný, jehož rukou František Brychnáč dne 4. července roku 1959 ve věku 29 let zemřel, byl tehdy přeložen jinam, a tak se s ním malý František alespoň nemusel každý den setkávat…

A les bude dál šumět – jeho píseň o kráse života..

(Záznam vyprávění Františka Brychnáče, lesního u a.s. KINSKÝ Žďár nad Sázavou)

pozn. Na dvou hřebech býval truhlík na květiny