poslední zvonění a nic nemusím…
Dnes dopoledne jsem odsloužila poslední obřad a letos šmytec kalafuna. Jak se u nás říká/lo když něco skončilo. Prostě šlus. Do konce roku a možná i pár dní nového bude klid. Jak jsme před vánoci šíleli s úklidem, vlastně až do štědrého večera, pak dva dny totálního odpočinku, mezi svátky jen tak lehounce něco občas podělat a od zítřka opět sladký klid. Jsme doma sami a užíváme si sami sebe. Ale zase ne tak docela, m. v tom předvánočním shonu ochořel nějakým prevítem a tak se k sobě zase tak moc nepřibližujeme. Líbání a jiné osobní aktivity neprovozujem. Em hodně chrchlá a má večer slabou horečku. Já zatím odolávám.
Přes celé svátky jsme televizi zapnuli jen jednou. To když na Štědrý den na TV Noe dávali jeden z našich vánočních evergreenů – film podle Patricie St. John Poklady pod sněhem (ten druhý se jmenuje Tajemství divokého lesa). To si nemohu nikdy nechat ujít. Je to křesťanský dojemný film pro děti a já se ho nemohu nabažit a vždy se rozpláču a ne a ne s tím přestat. A nejvíc brečím na konci. Dívala jsem se sama, ale protože máme rádi společné sledování filmů, vybrala jsem ještě předevčírem trilogii podle knihy Stiega Larssona: Millennium. Dnes dávají poslední díl – Dívka, která kopla do vosího hnízda (2009). Třídílnou filmovou sérii vidím poprvé, ale četla jsem knihy hned po vydání. Je to více jak 10 let, a tak si toho moc nepamatuji. Naštěstí. Jsem nadšena a už se těším až to večer zase vypukne. Půjdu si za chvíli na chvíli zdřímnout, abych to zvládla. Začíná se až o půl desáté a já nejsem zvyklá ponocovat. Na rozdíl od mého Em. Ten je noční pták a dopolední spáč. Někdy je těžké to skloubit :).
Jsem moc vděčná za to nezvyklé klima, které nás od konce prázdnin provází. Nuda není ani náhodou a já si to letos užívám. Slunečný podzim. Hromady suchého sněhu, pak nic a přežít ten mokrej a dvoudenní nepřetržité tání a zase je tu bezsněží a jarní teploty a slunce. Líbí se mi to. Včera jsme dali desítku proloženou společným vyhříváním se na hřebeni na lavičce. Em usnul, já sundala brýle, zavřela oči a užívala si ten sluneční atak “zaživa”. Na památku dvě selfíčka a dole u rybníka panorama. Toť dnes vše. Jdu do hajan a pak Milénium.
