pár vzpomínek na únor v rakouském Gmundenu (13.-18.2.2020), tyčinky a pestíky příště
Několik dní u dcery a vnučky a předčasný odjezd domů, nějak jsme si zase přestaly rozumět nebo co, ale cestou zpět vlakem jsem byla ráda, že jsme se po čase viděli a cítila jsem se paradoxně posílená před dalšími „kobrami a užovkami“, které nepochybně budou po přesunu následovat, a pocit, že to zvládnu, v přemítání nad neurčitými imaginárními scénáři, převažoval.
Každý den jsme společně chodily na výlety, někdy jen já sama, a kromě výjezdu do Attnang-Puchheimu, se špacírovalo vesměs podél řeky Traun, která je hned u nosu. 
Pohled z druhého břehu… tam naproti, V jednom z bytů tohoto domu, bydlí Zorka s Emmou.
Před vchodem do bytu, z opačné strany působící jako malý rodinný domek, je malé skryté zákoutí, kde si zrovna lebedí kocour-aristokrat. Přesně tak se chová. Trochu odtažitě leč s pochopením a je nezávislý. Alespoň tak na mne působí.
Sejdu po schodech dolů a jsem u Traunu. Mohu jít doprava, do malého ale malebného Gmundenu, rozloženého podél jezera Traunsee nebo doleva, do „divočiny“. Divočinu mám raději. Jdu-li dostatečně daleko, je cesta podél toku už jen na vlastní nebezpečí…
.. A voda je zde neuvěřitelně čistá…
Na ledničce jsem objevila svoji starou novoročenku… už jsem na ni zapomněla
Na Valentýna jsme si my 3 holky udělaly radost a koupily si Sacher. Zdá se mi chuťově jiný než ty české sachry a moje domácí pokusy na tohle téma. Pravděpodobně je autentický, ck mocnářský a nešizený. A kromě toho, že je zatraceně dobrý, dobřejší… tak je i sytý. Sníš kousek a máš dost.
Půlka února, pohled na nábřežní promenádu. Ještě je liduprázdná.
Vodní a jiné ptactvo toho hned využívá ke shromažďování, družení se a hledání potravy
Na břehu každoročně přibývá uměleckých děl. Konají se zde mezinárodní setkání umělců. Gmunden je město keramiky, a tenhle exponát je z tohoto matroše, ač se nezdá. Jmenuje se Nová Evropa, je z roku 2017 a podíleli se na něm 4 účastníci jmenovaní na destičce. Je to pokrokový objekt symbolizující ochranný kruh podaný migrantům inspirovaný blízkostí vodní plochy. Není to můj šálek kávy.
Pohled na městečko z kopce nad městem. Jeho strmé úbočí je pokryto spletí vzájemně propojených terasových bungalovů. Zajet se sem nedá, garáže a stání jsou „nahoře“.
Jako všude, i zde nacházím opuštěné domy. Tohle je jeden z nich, oknem je vidět do ložnice, na posteli se povaluje jakási deka či spacák..
Vchod je zarostlý, ale dveře pootevřené. Kdybych měla více kuráže, vejdu. Ale v cizím prostředí mi chybí.
Také zde je prázdno
Tohle je záhada… velký zpustlý dům s vnitřním dvorem a velkou zahradou. Pozemek je orámován ze tří stran neopečovávaným lesíkem, provizorní plot mnohde chybí. Sebrala jsem odvahu a prošla trnitým podrostem mezi trouchnivějícími spadanými větvemi a torzy přerostlých stromů na volný plac. Troufla jsem si i blíž, ale pak jsem v bezprostřední blízkosti domu uviděla celkem nové popelnice, a to mne zarazilo. Však pes neštěkal, mohla bych blíž, ale už jsem měla zábrany. I když pocitově – ten zchátralý ale přesto krásný dům – vysílal ke mně signál o své opuštěnosti.
Až sem jsem si troufla.. Domek se zelenobílou fasádou je součástí uzavřeného komplexu.
Příjezdová cesta k domu
Detaily z domovních fasád. Svatá trojice (dcera považovala holubičku za orlici, státní symbol… ach jo..) a vedle snad místní Krakonoš??
Vyjeli jsme i za hranice města – Attnang-Puchheim je považován za bránu Solné Komory Horních Rakous. Prošli jsme si klasickou lesní křížovou cestu se 14 zastaveními a poté lužní parčík v podhradí. Trasu procházky v anglickém parku vidíte na panelu.
Pohled na zámek Puchheim, v parčíku kvetly jarní kytky, ty dám sólo.
Křížová cesta a jednotlivá zastavení. Nezvyklé je zobrazení tváří, absence postavy.
Líbí se mi to
Proto sem vkládám více zastavení
Dvanácté…
A copak se nám to sem vloudilo??? Vše standardní, jen to poslední zastavení, na vrcholu kopce, je hodně strohé a průmyslové, na tradiční Rakousko až moc ..
Jarní pohádka
Rakouský posed pro inspiraci
Hubertova kaplička
Seznamte se: Emma a pes Pluto, vořech z Čech