něco jako když jsem si vybojovala zbroják
Po otřesném víkendu, kdy jsme měli zase výstup s idiotem ze sousedství a následně trauma, jak ošetřit, že nám opět odmítá cosik pro nás hodně důležitého podepsat, tedy podmiňuje to čímsi a snaží se nás v nouzi vydírat a vyhrožuje, jsme dnes zažili na úřadě neskutečný obrat, který celou situaci mění. Ještě to chvíli dá, ale věříme, že konec bude dobrý.
Při té příležitosti jsem si vzpomněla na film Pošli to dál, který jsme nedávno viděli a jehož poselství nás oslovilo. Vždy, když potkáme hodného člověka, jsme z toho oba u vytržení. A tím slovem hodného je řečeno vše, i když se to špatně vysvětluje…, asi člověka který se chová nezištně, vstřícně, laskavě, empaticky, slušně, s respektem, zcela samozřejmě pomůže. V poslední době, cca od nového roku, je to potřetí, pokud si dobře vzpomínám, kdy jsme se s takovým člověkem setkali. Je to pro nás zázrak a přesně oba v podvědomí tušíme, že je to tak! Oběma lidem (to třetí je ten dnešní úřad) jsme poděkovali a řekli jim, jací jsou vzácní lidé. Měli radost, takovou tichou, a pan Bubeníček (jeden z nich) nám sdělil ve zkratce, že tu je prostě pro lidi. Sloužím lidu. Je to staré heslo s pejorativním nádechem, ale je v něm řečeno vše. Také já ve své práci „sloužím lidu“ a několikrát jsem se dočkala zpětné vazby a poděkování… třeba jsme rádi, že jste tu pro nás… a nic tak nepotěší jako uznání, které je jaksi navíc, už po „akci“. Kdy je vše uzavřeno a už se neuvidíme… Proto jsem si vzpomněla na ten film. Pokud ho neznáte, mrkněte na něho. Vaše zuzi.