Zhoř, povodí řeky Krounky
Ve Zhoři, velmi malé vesnici poblíž Skutče, postavil můj tatínek chatu. Tedy ne přímo ve vesnici, ale na osamělém místě na ostrohu nad řekou Krounkou.
Zhoř byla a je zvláštní tím, že zde nevzniklo v padesátých letech žádné JZD a pozemky nebyly zceleny. Stále patřily sedlákům ze vsi a některé rody nepřerušeně hospodaří nejen na svých na svých latifundiích, ale i těch pronajatých, dodnes. Svých pozemků se tito lidé zvyklí na svůj úděl nevzdávají a o jejich prodeji nechtějí ani slyšet.
A právě na pozemku pronajatém od pana Novotného, soukromého zemědělce ze Zhoře, tatínek tu chatu postavil. V době stavby jsme neměli auto, a tatínek odtahal valnou část materiálu do Zhoře na mopedu. Vidím to jako dnes. A my ostatní – maminka, brácha a já jsme těch cca 5 km na chatu a zpět většinou chodili pěšky.
Bylo nám tu krásně, ale pak tatínek zemřel a už to nikdy nebylo takové jako dřív. Nakonec jsme chatu za směšný peníz prodali majiteli pozemku, tak to bylo ve smlouvě, a já toho občas tak trochu lituji. Dnes bych tam možná našla azyl, ale kdovíjak by to nakonec bylo. Nic si nenamlouvám, na nic se neupínám a ničeho nelituju.
Chata dodnes stojí, ale nikdo tam nejezdí. Novotní ji mají pro sebe a nic se tam neděje. Chata vypadá stále jako v době mého mládí. Bez elektriky, bez vody, s kadibudkou ve stráni. Jen okolí se změnilo…
Velmi dlouho jsem tato místa svého dětství a mládí nenavštívila, až koncem června se naskytla příležitost se sem na chvíli vrátit. Přijali jsme s Miláčkem pozvání kamarádky Marty a jejího manžela Františka a na jeden den jsme vyrazili na jejich chalupu ve Zhoři, které se Marta nechce vzdát, i když je tu stále práce jak na kostele. Prostě tady má své kořeny a pozemky a jako většina Zhořáků se jich jen tak vzdát nechce.
Tak jsme si chvíli povídali a pak udělali první vycházkový okruh po toku řeky Krounky směrem k Luži a vrátili se zpět na základnu. Ogrilovali jsme si buřty a vyrazili proti proudu řeky na druhý okruh. Hlavně v zadním Borku, kde má Marta chalupu, jsem zůstala paf. Kdo má peníze, rád vyhledává osamocená místa a buduje si tam ty své hrady. Po poezii starých časů je prostě veta… Ale většina starých chat podél řeky a nad ní zůstala kupodivu nedotčených. Jsou stále takové trampské a trochu nedokonalé jako dřív. Některé mírně upravené, ale přesto stále milé. Nepůsobí tak nesympaticky jako okázalé milionářské statky upravené nevkusně k obrazu svého majitele. Bez citu pro intimní zákoutí přírody.
Chaty jsou zde díky konfiguraci terénu a možná i díky jiným okolnostem, od sebe dál, než v jiných chatových lokalitách. Každá chata má zde své soukromí.
Že by umělý šindel??? Jo, je to tak 
Obloukem se vracíme do vsi… fotky nejsou řazeny v časové posloupnosti, je to jen taková mozaika záběrů. Nefotili jsme příliš, chodili okukovali a povídali si. Takže něco o čem mluvím ani nemohu doložit. A představte si, že mě nenapadlo vyfotit ani naši starou chatu…
Panorama – pohled od vsi do polí..
Tohle je novinka. Chalupa na samotě u řeky se zahradní úpravou bez plotu a samostatnou cestou po betonových deskách mezi poli.
Hle! Vykácené stráně podél řeky.
Staré chatky
Fotka na rozloučenou..