Na skok v Poličce

malé info

Cestou do Jimramova jsme dostali velký hlad. Velký asi tak jako tisíc medvědů. Zaparkovali jsme na obvyklém místě u Tyláku a vyrazili kam jinam než do našeho milého hrabalovského bufetu. Na smažený sýr v bulce nebo bramboráčky a dorazit se čerstvě upečenou vaflí se šlehačkou. To všechno jsme měli v plánu. Na mostě však jsme strnuli. Tohle že je náš bufítek??!! Vždyť to vypadá jako přístav! Nenápadný přírodní pel je v čudu a bouda září do daleka modrobílou kombinací. Tož co se dá dělat… jdeme dál a snad se tam aspoň vaří stejně jako dřív… Ba ne, tady se dnes nenajíme… Už vidíme že bufet je ve stádiu rozpracovanosti a my jdeme dál pozeptat se alespoň co se děje. Je to tak, jak jsem se domnívala. Bufet změnil majitele, bude se jmenovat Přístav a nový vlastník nám radostně prozrazuje, že rozšiřují dříve nevyužitou terasu a budou zde půjčovat i lodičky. Tož tak… otevřou za týden či 14 dní a my to půjdeme prozkoumat. Máme obavu, že hrabalovský punc zde už nenajdeme , ale pokrok nezastavíš. Mělo to zde atmosféru se vším všudy. Prostředí i hosté tvořili vzácnou jednotu a my jsme se zde vždy cítili jako doma. A ani nám moc nevadilo, že zde bylo začuzíno jako… v putyce.

Tak jsme se šli poohlédnout na náměstí po něčem adekvátním, ale nic jsme neobjevili. Ze zoufalství jsme vlezli do jakési krčmy nebo šenku, jak se tomu modernímu středověkému zařízení říká, na chvíli si sedli, početli v jídeláku, nasáli atmošku, zvedli zadek a odešli. Vypadalo to totiž nejméně na dvě hodiny… a na to jsme dnes neměli náladu. Čekal nás Jimramov. A už předem hlásím, že jsme tam objevili fantastický bufet, který má v sobotu otevřeno od rána až do pozdního večera. A to byl teprve začátek! Co nás tam potkalo se dozvíte zítra. A máte se na co těšit. Velmi dlouho jsme nebyli tak překvapeni pestrostí a krásou poměrně nenápadného místa a také jsme navázali malé přátelství a panem Baršayem, který nás městysem, či vlastně jeho částí, kde jsme ještě nebyli, provedl.