překvapení na každém kroku! – AKTUALIZOVÁNO!
V pátek svítilo slunce a to znamená, když se náhodou něco nehroutí, že mám dobrou náladu a neodolatelné nutkání vyrazit, po tom nelibém zimním čase, opět do přírody. Přemluvila jsem miláčka na malý výlet a to není všechno! Asi byl také velmi dobře naladěn a přístupný VŠEMU, když mi kývl i na to, co minulý týden jednoznačně odmítl. Vzpomínáte… nechtěl narušit cizí pozemek a vyfotit zatopený lom. Tak teď jsem ho přemluvila a ani to nedalo tolik práce.
Domácí příprava byla velmi pečlivá. Trasu jsem s miláčkem nekonzultovala, nechal to zcela na mně. Projížděla jsem mapy.cz a tipovala kde zaparkujeme, kudy půjdeme cestou necestou tam a kudy se vrátíme. Bylo to ve své podstatě jednoduché, ale natrefit náš první cíl – lesní zatopený lom a kdesi poblíž v lese objevit pomníček „hajného smrt“, z toho jsem měla trochu obavu. Zbytečně… Obě místa byla hned vedle sebe a nemuseli jsme ani dlouho hledat. Pak nás lesní cesta zavedla krajem lesa k jeho konci. Zde jsme zabočili doleva a po cca 100-150 metrech jsme přeskočili potok a dali se intuitivně vpravo nahoru kopcem. Záhy jsme narazili na rozcestí, ale to nás nezmátlo a pokračovali jsme ve zvoleném směru dál a dál, až se cesta zatočila doprava, a to už jsem byla jakseříká doma. Vyšli jsme pod oploceným lomem. Pokračovali jsme až k vytipovanému místu, které jsme obeznali při své předchozí návštěvě a prostě jsme ten plot povojensku podplazili a bylo to. Zpátky už jsme šli slušně po silnici, ale ani tato mastňácká varianta návratu nebyla bez jistého poučení. Zkrátka, všude je něco k vidění!
Na míste označeném šipkou jsme zaparkovali. Věděla jsem z letecké mapy, že kousek za vesnicí je plac, kde to je možné.
Přešli jsme louku a šli podle lesa. Co to je? Byla zde nějaká bouda… betonové podstavce s uřezanými kůly. Dnes už vím, že zde byla družstevní salaš pro krávy.
A na kraji lesa se začínají objevovat kameny obrostlé mechem… v tom už máme jasno, lom je nedaleko a já si vzpomínám na Mokrýšov a slova jediného Mokrýšováka, kterého jsme načapali na dvoře a oslovili ho. Orientační bod jsou hromady kamení, tam někde máme vstoupit do lesa a pomníček už bude nedaleko.
Jdeme kousek touto cestou kopírující kraj lesa (pohled dozadu) a už se vlevo objevují tak typické hromady nepotřebného lomového kamene… a na úpatí druhé kupy… ano, nešálí nás zrak…. je to tady!!
Vidíte pomníček obehnaný dřevěným plůtkem? Pak jste na tom stejně jako my tenkrát…
Ano, dnes už víme, že zde tragicky zahynul v roce 1959 ne hajný, ale myslivec František Brychnáč. A nebyl zavražděn pytlákem. Bylo to jinak. Podařilo se mi s velkým štěstím kontaktovat syna pana Brychnáče a ten mi pověděl vše o tehdejší smrti svého tatínka. Čekám jen na jeho souhlas, zda mohu a v jakém rozsahu příběh zveřejnit. A dal nám tip na další lesní pomníček nedaleko…
Opodál nacházíme náš dnešní první zatopený lom, jmenoval se podle majitele – Prachařův.
Širší cesta nás vede dál…
Je krásně, slunce svítí…
A to už jsme u lomu, který prý patří královehradeckým potápěčům. Je impozantní.
Přiblížíme si jednu ze dvou chat
I když jsme sem vnikli podplazením překážky, nechceme se chovat jako dravé šelmy a fotíme pouze z jednoho místa.
Později jsme se dozvěděli, že tento lom se nazývá Kavčí a patřil Holcům.
No, tak jste si to také pěkně užili, fotek hafo, a jdeme dál. Prašnou cestou podle lomu, který jsme fotili v předešlých výletech… A protože jdeme opačným směrem, objevujeme až dnes ceduli na stromě.
Aha, tak lom se jmenuje Borovina…
A naproti zase kupy kamení co se nehodilo…
Cestou zpět pozorujeme u silnice kamenné ploty umně složené z pěkných žulových šibráků, jsou zachovalé, protože udržované…
A zde příklad kamenného plotu ponechaného napospas. Je to tak. Kdo chce bydlet v baráčku, musí se postarat o všechno. Práce jak na kostele…
Blížíme se k zaparkovanému autíčku, jdeme volně po louce a je nám skvěle. Svítí slunce a nad námi se klene nebe jak vymalované. A zase máme hlad jako 1000 medvědů. Ale na pozdní oběd si ještě musíme počkat.
